Jak se klanějí tři králové

Hanebně jsem v jedné zprávě o životě Mistra Leonarda, génia géniů, přeskočil několik roků, abych mohl podat svědectví o vědeckých Vánocích, a to podle nejvěrohodnějšího ze všech pramenů - tajného deníku Luigiho Cenelloniho, učedníka praktického rozumu a znalce praktického života, který se nevyhýbal i hluboce romantickým emocím. A nejenom romantickým. Luigi, který do svého tajného deníku nejraději zaznamenával zajímavosti, které Mistr vyváděl, se občas uchýlil k úvahám.

Například v roce 1481. Luigi se otázal sám sebe, co to vlastně Mistr Leonardo namaloval a co - a to hlavně - dokončil. Neboť Leonardo da Vinci byl pověstný tím, že rozdělal asi tak 1000 věcí a dokončil málokterou, čemuž se ani nelze tak divit. A tak Luigi napočítal "pár madon" a Klanění králů, které zůstávalo stále skicou a do barev se Leonardovi nějak nechtělo. Luigi, jehož výhoda tkvěla v tajnosti deníku, si zapsal, že pochybuje o tom, že "to" někdy bude a zničehonic začal mudrovat, neboť jinak se jeho sentence nazvat nedají.

"Nemůže být pochyb o tom, že ten mladík má talent," napsal Luigi. "Nevidí lidi, které maluje, jako ploché útvary, vidí je coby trojrozměrná těla, která jsou na obrazech stále více přítomná. Vy jako diváci je však začnete vnímat díky světlu, jež na ně dopadá. Nevím, jestli se vyjadřuju jasně, ale jeho postavy jako by vystupovaly ze stínu a přicházely k vám."

Jenže... Jenže hned jak učedník Luigi napíše pár vět z oboru "teorie umění", přejde v tajném deníku ke své oblíbené zábavě. Totiž k pozorování života. Někdo tomu říká lacině "drby", ale nejsme na žižkovské pavlači, jsme v renesanční Florencii.

Luigi pozoruje Leonarda, jak pečlivě podepisuje svá díla zrcadlovým písmem, k čemuž učedník hned nemilosrdně poznamená:

"Protože si rád komplikuje život. Dává to smysl pouze tehdy, když u podpisu podržíte zrcadlo. Dokonce si tím drobným pavoukovitým písmem začal psát zápisky. Proč? Otázal jsem se. Inu, řekl Leonardo, život je pak napínavější. Osobně si myslím, že chce být prostě diskrétní nebo tajnůstkářský. Možná si myslí, že by někdo mohl ukrást jeho nápady. Anebo nechce, aby církev z jeho zápisků něco vyčetla, kdyby se jí dostaly do rukou. Duchovní nemají rádi nikoho, kdo se snaží koukat Bohu pod prsty. Nebo je prostě tím, že je levák a našel způsob, jak pohybovat perem po papíru, aby se mu inkoust nerozmazával."

Tím ukončil učedník Luigi, pozorný ke všemu a vědomý si své příležitosti stát po boku génia, své detektivní a logické úvahy o příčinách a jejich důsledcích a šel míchat barvy, aby Mistrovi připomněl, že by měl začít vybarvovat Klanění tří králů.

Pro nás prosté z toho plyne jen jedno: koukat Bohu pod prsty se nemá, ledaže by člověk byl génius.