Jak promarnit šanci snadno a rychle?

Předem pasovaný vítěz stávajících voleb, koalice křesťanských demokratů a sociálů, sice vyhrál, ale předpokládanou vysokou výhru si prohrál, tudíž i jeho výsledek můžeme směle označit neprohrou. Kdo tedy vyhrál stávající volby v Německu? Podle komentátorů v nedělních televizních studiích to byli liberálové, vedení Quido Westerwellem. Nikdo totiž od liberálů nečekal tak dobrý výsledek. Prognózy jim přisuzovaly něco mezi šesti, sedmi procenty, rozhodně však ne deset procent. Dalším nepřiznaným vítězem je Nová levice, sdružení starosocialistů, vedených Oskarem Lafotainem a postkomunisty, pod Gregorem Gysim. Volební prognózy jí přisuzovaly v nových spolkových zemích bezmála třicet procent preferencí a ona toho výsledku ve volbách takřka dosáhla.

Obecně by bylo možné vysvětlit vzniklou patovou situaci na německé politické scéně malou volební účastí, která signalizuje zpravidla znechucení německých občanů politikou jako takovou. Jenže volební účast byla vysoká. Tudíž Němci na rozdíl od českých voličů patrně politikou znechuceni nejsou. Dokonce vysoká byla i v nových spolkových zemích. Sice v průměru o jedno procento nižší než ve volbách před třemi lety, nicméně osmasedmdesátiprocentní účast je úctyhodná a na české poměry doslova záviděníhodná.

Proč tedy volby dopadly, jak dopadly? Z výsledků lze vyčíst, že většina německých voličů chce reformy a je smířena z nutností reforem. Reformy totiž nabízejí obě velké strany, k reformám se nestaví zády ani Westerwellovi liberálové, ani Fischerovi zelení. V čem je tedy problém? Především v určité nerozhodnosti, také ale v jistém amatérismu, které po celou volební kampaň předváděl papírový favorit voleb, křesťanští demokraté a sociálové.

Vyvolat předčasné volby byl nejen úprk vpřed kancléře Schrödera, ale zejména jeho geniální tah. Po sérii proher sociálních demokratů v několika zemských volbách, díky kterým v horní komoře, ve Spolkové radě získala pohodlnou většinu opozice, vyvolání předčasných voleb do Spolkového sněmu nemělo zdánlivě logiku. Ani případná nová volební výhra sociálních demokratů by na poměrech v celém zákonodárném sboru nic nezměnila. Přesto Schröder volby vyvolal. Věděl totiž, že předčasné volby opozici přistihnou v nedbalkách, nepřipravenou. Ta se jednak připravovala na řádné volby, až v roce 2006, a jednak velice neochotně vstřebávala skutečnost, že ji povede Angela Merkelová. Možná za rok by skutečně měla daleko razantnější tah na bránu. Letos však působila jako rozpačitý, maličko nenaladěný, trochu rozhádaný tým, v jehož čele navíc stojí člověk, který je všechno možné, jen ne vůdce. Tak úspěch Schröderových sociálních demokratů ve volbách do Spolkového sněmu byl více pravděpodobný letos, než by mohl být napřesrok.

Schröderova současná neprohra je rozhodně úspěchem, na kterém se nejen podílela buldočí zaťatost současného kancléře, ale nakonec i neschopnost křesťanských demokratů a sociálů zvednout volební vítězství, které se doslova válelo na ulici, a této výzvě dostát. První, kdo otřásl dosavadním přesvědčením německých voličů, že by křesťanští demokraté a sociálové měli vyhrát volby, byl bavorským zemský předseda vlády Edmund Stoiber. Patrně se dodnes nevyrovnal z těsné porážky, kterou mu před třemi lety uštědřil právě Gerhard Schröder, a zcela zbytečně a nesmyslně zaútočil v rámci předvolební kampaně na východoněmecké voliče. Výrok, že pro něj není akceptovatelné, aby Východ rozhodoval o tom, kdo bude kancléřem Německa, nebyl jen urážkou občanů v nových spolkových zemích, ale i urážkou demokracie jako takové. A aby toho nebylo málo, předvolební kampaň poznamenala sama Angela Merkelová. Možná vsadila na to, že volby vyhraje už jen proto, že je žena a že se Němci doslova těší na to, že poprvé v historii Německa v úřadu kancléře usedne kancléřka. Možná ano. Nicméně voliči na celém světě, tedy i v Německu očekávají, že vůdce, který chce do čela státu, se umí přinejmenším vzít za své lidi. Zcela logicky z toho totiž usuzují, jak se bude takový vůdce brát i o ně, jeho voliče. Merkelové zaváhání po masivní kritice, které se dostalo kandidátovi na spolkového ministra financí, Paulu Kirchhofovi, když ohlásil svůj koncept daňové reformy, jí nepochybně bylo osudné. Pravda, nakonec trvala na tom, že Kirchhof vzdor kontroverzním návrhům, kritizovaným nejen sociálními demokraty, ale i z vlastních řad, je nadále nedílnou součástí jejího týmu. Avšak týmu, rozšířenému o jiného finančního experta, Friedricha Merze, Kirchhofova kritika, zejména však člověka, který ještě před rokem samotné Merkelové mydlil schody.

To, že současné Německo potřebuje reformy, dali němečtí voliči najevo. Zároveň však projevili názor, že v době reforem potřebuje Německo silného vůdce. Otázka je, zda je jím právě Angela Merkelová. Způsobem, jak voliči volili, projevili o tom jistou pochybnost. Jinak si ale v jejich očích stojí současný kancléř.

Tak v důsledku stávajících voleb bude německá politická elita řešit kvadraturu kruhu. Na jedné straně voliči dali najevo, že by jim nebylo proti mysli, kdyby dál vládl dnešní kancléř, na straně druhé projevili svoji touhu po změně. Jinými slovy, chtěli by koláč nejen mít, ale i jíst. Tak to ale nakonec nechodí.