Jak politici nakládají s pravidly

Což mimo jiné vyvolalo komplikace kolem volby hlavy státu. Řeč je konkrétně o sporu týkajícího se způsobu volby. V příslušné příloze jednacího řádu Poslanecké sněmovny se mimo jiné píše, cituji: " Volby konané na schůzi obou komor parlamentu organizuje společná volební komise sněmovny a Senátu. Volbu prezidenta republiky konanou na společné schůzi obou komor parlamentu řídí předseda sněmovny." Konec citátu. Dále se popisuje způsob, jakým by měla probíhat volba prezidenta republiky tajným hlasováním a jakým hlasováním veřejným. O tom, jak se postupuje v případě rozdílného stanoviska obou komor a o mechanismu, jakým se takovýto spor řeší, není nikde ani slovo.

Z hlediska čistoty by v případě nepřekonatelného rozporu byl nejlepší závazný výklad učiněný Ústavním soudem. Takovýto verdikt by však nebylo možné vynést ze dne na den. Takže se výkladu chopili různí právní experti a podle očekávání se jejich pohled liší. Vzhledem k tomu, že prezidenta republiky volí poslanci a senátoři na společné schůzi, zdálo by se na první pohled nejlogičtější, aby se sečetly dohromady všechny hlasy a většina přítomných tak rozhodla o tajném či veřejném způsobu.

Háček spočívá v tom, že v prvních dvou kolech prezidentské volby se počítají odevzdané hlasy zvlášť v každé komoře. Takže logicky by nemělo nic bránit tomu, aby sněmovna i senát použily odlišný způsob, jaký si dobrovolně zvolila většina v každé komoře. Při třetím kole, kdy se hlasy sčítají, by mohl být použit takový způsob, který by získal většinovou podporu napříč komorami. Právě takovýto způsob navrhovala v dnešních Lidových novinách právnička Hana Marvanová. Rovněž selský rozum takovéto řešení podporuje. Spor o způsob volby by neměl výběr prezidenta zablokovat a zmiňované řešení by nijak zásadně neubralo na jeho důstojnosti. Problém je v tom, že polemika kolem volební procedury nebyla motivována nějakým právním purismem, ale zákulisní hrou. Výsledkem má být snadnější cesta buď ke zvolení vlastního kandidáta, nebo případně nezvolení nikoho v první volbě. A v této souvislosti mohou padat nejrůznější argumenty pro i proti tajné či veřejné volbě.

Zastánci prvního způsobu například opakovaně argumentovali tím, že anonymita zaručuje zákonodárci větší volnost při rozhodování. Je v této souvislosti poněkud úsměvné, že už dopředu někteří poslanci či senátoři vyhlašovali, že si stejně svůj hlasovací lístek pro jistotu ofotí, aby se mohli účinně bránit případnému osočení z podpory jiného kandidáta než byl stranickým vedením doporučený. Stranické sekretariáty stejně podléhají pokušení mít své ovečky pod kontrolou i v případech, kdy jim to má tajná volba znemožnit. Stačí připomenout obstrukce kolem volby nevolby předsedy Poslanecké sněmovny. Tehdy docházelo k pečlivému hlídání jednotlivých poslanců, aby náhodou nezradili. Výsledkem bylo týdny prázdné křeslo šéfa sněmovny a prakticky blokace normálního chodu této země. Zkrátka není úplně podstatné, jak jsou nastavena pravidla hry, ale jak se s nimi zachází.

V pojetí české politické kultury to bývá často tak, že se hledají nejrůznější skulinky a krkolomné cesty, jak selským rozumem logicky vysvětlitelné ustanovení násilně vyložit úplně jinak. Liteře příslušného zákona či předpisu je tím sice vyhověno, jeho smyslu však nikoli. Stručně řečeno o kvalitě a důstojnosti prezidentské volby nerozhodují především její pravidla, ale to jak s nimi zacházejí konkrétní lidé.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .