Jak bude Evropa v budoucnu vypadat?

Tento sám o sobě novátorský dokument se skládá nesnadno a to z mnoha důvodů. Jednak samotná myšlenka ústavy unie nebyla dlouho po chuti například zemi, jako je Británie, která se pyšní tím, že parlamentní demokracie v ní má letité kořeny a také tím, že dokáže vydávat a ctít zákony, aniž by členové Horní a Dolní sněmovny museli mít k ruce psanou konstituci. Důvod k neklidu mají ale všichni dnešní i příští členové unie, kteří v Konventu od minulého února zasedají. Když se mění systém a posunují se vztahy mezi základními pilíři unie, tak každý, koho se to týká, se má mít na pozoru, protože se začínají psát pravidla příštího soužití.

Připomeňme, že pozemskou trojici unie tvoří tyto instituce: Evropská rada, potažmo Rada ministrů, Evropská komise a Evropský parlament. V první z nich rozhodují zástupci národních vlád. V Evropské radě to jsou šéfové států a vlád. Kouzlo komise spočívá v tom ,že je v ní každá země zastoupena, ale od těchto zástupců se čeká, že se své národní klobouky nechají spolu se svrchníky v šatně. Mnohohlavý Evropský parlament zastupuje lid členů unie. Pravda s tou výhradou, že jeho postavení se spíše podobá druhé komoře národních parlamentů.

Odbočka do encyklopedického hesla byla nezbytná, abychom pochopili, proč měl Jean-Luc Dehaenedůvod k divení. Blížící se rozhodování o budoucí Evropské ústavě přimělo skupinu menších a středních členů, dnešních i příštích, k nebývalému kroku. Nahlas vyjádřili společný názor.

Až dosud bývalo tradicí, že před zásadními rozhodnutími své postoje koordinovaly dvojice či trojice velkých a ostatní se při společném jednání snažili navržené pouze usměrňovat, moderovat. Teď se zčistajasna trpaslíci postavili proti tomu, aby v reformované unii vznikla funkce předsedy či prezidenta, který by stál v čele Evropské rady. Takto nahlas se ještě neozvali, to by si Jean-Luc Dehaene musel pamatovat.

Sedmi zemím, které se minulý týden sešly v Lucemburku, nešlo o kapric ani o to, že by unijní pokladna ještě jednu dobře placenou funkci navíc neunesla. Jenže prezident by podle představ Francie a Německa měl stát v čele unie vždy po několik let. Zanikl by tak dosavadní systém postupného pravidelného půlročního střídání všech členských zemí v čele unie. Právě střídavé předsednictví považují střední a menší země za výraz rovnosti všech členů unie. Navíc existuje dobrý důvod se domnívat, že prezidentem by se stal příslušník právě některé větší země.

Pokud by se kolem evropského prezidenta podle Parkinsonových zákonů ustavil časem vlivný aparát, tak by se snížila váha Evropské komise. A na ní středním a menším členům unie zvláště záleží. Tak, jako se často a leckdy oprávněně o Evropské komisi mluvívá jako o symbolu rozlézající se byrokracie, tak se naopak bohužel málo zdůrazňuje, že komise vystupuje vůči jednotlivým členům jako soudce, který bdí nad dodržováním pravidel, na nichž se všichni dohodli. Menší vliv komise by proto mohl znamenat, že velcí snadněji prosadí své zájmy.

Češi by si mohli spokojeně zamnout palci, jak se v Evropě neztratíme, když jsme schopni spolu s dalšími dát se s Lucemburskou skupinou dohromady. Jenže před tím by si možná měli vyslechnout z osmadvaceti zemí, pracujících v Konventu, má svou váhu. Jenže velcí také dokáží počítat. Británie, Francie, Itálie, Německo a Španělsko dá dohromady tři sta ze čtyři sta osmdesáti jednoho milionů občanů rozšíření unie.

Kdo dá v demokracii na většinu, nemůže tuto váhu podcenit. Stejně jako námitku, že když se bude od května příštího roku v rozšíření unii o pětadvaceti členech střídat v čele unie po šesti měsících, tak ve chvíli, kdy se některá země znovu dočká předsednictví, bude třeba hledat toho, který by si to minulé pamatoval, mezi politickými veterány. Debata o příští podobě Evropské unie bude ještě složitá a za týden v Aténách už o tom leccos možná uslyšíme. Velké, střední i malé země by v ní neměly zapomínat na starou zkušenost, že dobrý výsledek nezaručují ani tak dobré úmysly, jako spíše dobrá pravidla.