Izrael vyklidil poslední židovské osady v Gaze

Těžko si představit situaci, která by mohla být rozporuplnější a z hlediska lidského vnímání náročnější, než když se voják musí postavit proti svým vlastním pocitům a svému přesvědčení - proti názorům, jež dosud zastával a jimiž byl vychováván. Takových obratů v historii, jaké jsme viděli v minulém týdnu na Blízkém Východě, mnoho není.

I mnozí Palestinci, kteří mají nejméně důvodů Židy litovat, si nemohli nevšimnout lidských traumat, zprostředkovaných v přímém přenosu elektronickými médii. A i kdyby to představitelé arabského světa otevřeně neuznali, události minulých dnů musely zapůsobit na řadové občany jejich zemí. Obrázky z Gazy vysílaly všechny arabské televize, včetně neznámnější z nich, zpravodajského satelitního kanálu Al-Džazíry - a pohled na obyčejné židovské rodiny, které byly donuceny opustit své domovy, musel nutně - aspoň trochu - ovlivnit veřejné mínění.

Jednou z posledních židovských osad v pásmu Gazy, které byli nuceni jejich obyvatelé v minulých dnech opustit, se stal v pondělí Netzarim, jenž byl také jednou z prvních židovských osad, založených na této části palestinského území. Stačí si uvědomit, že Židé tam žili už 38 let a všechny izraelské vlády - ať už levicové nebo pravicové - je tom a v dalším osidlování pásma Gazy podporovaly.

Laureát Nobelovy ceny míru Elie Wiesel, který dnes žije ve Spojených státech a působí dosud na univerzitě v Bostonu, napsal v těchto dnech do novin, že rodiny židovských osadníků, které se vydávaly na palestinská území, byly považovány za pionýry, jejichž idealismus by se měl oslavovat.

A zde je máme, donucené znovu vykořenit. Berou si sebou jen to nejcenější a pak už jen vzpomínky, modlitby a sny, aby si našli nový domov, píše Elie Wiesel v poznámce, kterou přetiskl deník New York Times.

Jen málokteří nuceně vysídlení se podle něj nezachovali důstojně, když třeba uráželi vojáky anebo na ně plivali, zatímco naprostá většina židovských osadníků snášela tuto výzvu důstojně a s klidem, i když se nemohli ubránit dojetí.

Laureát Nobelovy ceny míru Elie Wiesel se ovšem pozastavuje nad tím, jak se Palestinci při tom radovali a podotýká - cituji - "V tradici, k níž se já hlásím, Židům nařídil už král Šalamoun, aby se neradovali, když nepřítel padne."

Možná namítnete, píše dále Wiesel, že málo Izraelců bylo dojato, když Palestinci naříkali, že ztratili své domovy. To je možné. Ale kolik Izraelců se proto radovalo?

Elie Wiesel připomíná též rok 1991, kdy během spojeneckého proti-iráckého válečného tažení dopadla na Tel Aviv raketa Scud z arzenálu Saddáma Husajna a někteří Palestinci tehdy tancovali v ulicích Jeruzaléma. A se smutkem vzpomíná, že se vždy něco takového opakovalo, při každém teroristickém útoku namířeném proti Židům.

A podle něj je nyní na řadě palestinská strana, aby učinila vstřícné gesto, namísto vojenských přehlídek maskovaných palestinských bojovníků. Předseda palestinské samosprávy Mahmud Abbás by podle něj měl vyzvat své stoupence k umírněnosti, k respektu a porozumnění těm Židům, které teď zasáhla nepřízeň osudu. Tím by si vysloužili všeobecné uznání, míní laureát Nobelovy ceny míru Elie Wiesel a k tomu se už opravdu nedá nic víc dodat.