Ivan Štern: Německé sjednocení, měnová unie a privatizace

Západ nadšený z pádu komunismu, ve snaze pomoci bývalým komunistickým zemím na nohy, NDR v tom nevyjímaje, viděl ve sjednocení Německa významný počin tohoto ražení. Nadto náklady na ně přece ponesou výlučně západní Němci, a ti přece byli bohatí dost. Sovětský svaz na straně druhé, oslaben chronickou hospodářskou krizí měl v čele stále Michaila Gorbačova, nakloněného nejen mírové hospodářské spolupráci, ale usilujícího rovněž vstoupit do dějin jako reformátor a postavit se tak do řady vedle osvícené carevny Kateřiny Veliké.

Ač rozhodnutí sjednotit Německo bylo rozhodnutí správné a v té chvíli na místě, jeho bezmála nevyčíslitelnou cenu Němci platí dodnes. Nejvíce samozřejmě bývalí Němci východní.

Byť se nám tehdy zdálo, že na sjednocení vydělávají už ve chvíli, kdy se německá vláda rozhodla a zavedla měnovou unii mezi oběma státy, zatím formálně nezávislými, byl to klam. Vyměnila sice východním Němcům jejich bezcenné marky za tvrdou měnu v poměru jedna ku jedné, podle kurzů na černém trhu tak zhodnotila jejich úspory čtyřikrát až šestkrát, v podobném poměru však způsobila nárůst cen na trhu a mzdových nákladů ve východoněmeckých podnicích.

Ze zdánlivé výhody se rázem stalo prokletí. I těch několik málo východoněmeckých podniků, které se držely nad vodou a úspěšně podnikaly i na náročných západních trzích, ztratilo díky náhlé proměně cen na trhu, způsobené měnovou unií, na své konkurenceschopnosti rovněž čtyř až šestinásobně. Jedním slovem – staly se nejen nekonkurenceschopné, ale z vysoce ziskových se proměnily ve ztrátové, dech sotva popadající firmy. Poslední ránu jim dal způsob privatizace, uplatňovaný pro tyto účely zřízeným Svěřeneckým úřadem, Treuhandem, výlučně řízeným západními Němci.

Východoněmecké podniky prodával jejich západoněmecké konkurenci. Ta získaný podnik vykostila, ponechala v lepším případě naživu konkurenčně ji neohrožující provozy, a zbytek poslala ke dnu. Cestou privatizace tak zbankrotovaly nejen ty podniky, které byly objektivně v úpadku, ale i ty, které měly dostatek zakázek a které se v červených číslech pohybovaly v důsledku dopadů měnové unie a politicky nadhodnocené východní marce.

Přesto tu existoval způsob, jak cestou privatizace životaschopné východoněmecké podniky zachovat. Navrhovala ji tehdejší sociálně demokratická opozice. Inspirovala se překvapivě naší kupónovou privatizací. Podle ní měl Treuhand vydat a mezi východní Němce distribuovat podílové listy k jednotlivým podnikům.

V zásadě šlo o kombinaci kupónové privatizace a systému ESOP, jehož stoupencem byl tehdy předseda české sociální demokracie Miloš Zeman, a který představoval poslední možnost, jak zachránit bankrotující podnik tím, že vlastnické podíly na něm převezmou přímo jeho zaměstnanci. Od distribuce podílových listů si opozice slibovala, že zaměstnance podniků zpět přivede ke mzdové střídmosti a k přesvědčení, že mohou bohatnout jen do té míry, do jaké bohatne i jejich mateřský podnik. Podílovými listy by se byla udržela konkurenceschopnost perspektivních východoněmeckých podniků, nedošlo by k tak masové desindustrializaci východního Německa, nezaměstnanost by zde nerostla tak hrozivým způsobem, běžně dosahovala dvaceti až pětadvaceti procent, prosperující průmyslové podniky by navíc generovaly daleko příznivější prostředí pro drobné podnikání, které sice bylo s to přežít komunistické poměry, zkrátil se mu ale dech pod náporem západoněmeckého kapitalismu a západoněmecké byrokracie.

Koncept samozřejmě neprošel. Šel až ostentativně proti zájmům kapitálu, který ve východním Německu viděl odbytiště, rozhodně však ne možnou konkurenci.

A tak jsme paradoxně na sjednocení Německa vydělali my. Němečtí investoři u nás v těch letech nacházeli stejně kvalifikovanou pracovní sílu, jakou by byli našli i ve východním Německu, jenže několikanásobně levnější.

U nás se totiž měnová unie naštěstí nekonala.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.