Ivan Štern: Dva italské protichůdné národní zájmy

Stávající verze překračuje všechny limity možného veřejného zadlužení, stanovených paktem stability. Komise vrácení rozpočtu zdůvodnila národními zájmy italského lidu.

Jan Macháček: Itálie má přepisovat, ale nechce

Evropská komise vůbec poprvé využila svoje posílené pravomoci a na základě Paktu stability a růstu a vrátila členské zemi, konkrétně Itálii, k přepracování rozpočet na příští rok.

Vláda si ale za rozpočtem, jehož neúnosné zadlužení způsobil především posun věku odchodu do starobního důchodu, stojí. Hájí přece zájmy italského lidu. Lidé starší 60 let, životem udření, si snížení věkové hranice zaslouží.

Tak se nám tu střetávají dva národní zájmy. Zcela protichůdné.

Italská vláda Bruselu vzkázala, že rozpočet měnit nebude, i kdyby se celá slavná komise třeba napudrovala. Hrozba možného bankrotu italských veřejných financí ji nedojímá. Je přesvědčena, a v tom má nepochybně pravdu, že italská ekonomika, třetí největší v rámci unie, je příliš velká na to, aby zbankrotovala.

Demokracie jako jiné vedení války

Jenže je také příliš velká na to, aby podobně, jak se dálo v případě Řecka, Evropská unie měla sílu jí ve chvíli úpadku hodit záchranné lano.

Lukáš Kovanda: Italský rozpočet. Blíží se další krize eurozóny?

Evropská komise poprvé v historii odmítla rozpočet některé ze členských zemí EU. Hříšníkem je Itálie. Řím totiž podle Evropské komise porušuje pravidla Paktu růstu a stability.

Populisti v Římě zahleděni do své ušlechtilosti spoléhají na to, že zhruba pětina italských státních obligací je v rukou Evropské banky. Představují slušný potenciál k vydírání. Unie tak nakonec bude přece tím, kdo ustoupí.

Evropská komise kontruje: Drtivou většinu pohledávek vůči státnímu rozpočtu drží v rukou italské banky. Pokud by vláda přestala splácet své závazky vlastním bankám, případně by toho díky předlužení ani nebyla schopna, způsobí jejich strmý pád. Znehodnotí úspory prostých Italů a uvrhne je do obtížně napravitelného zbídačení. Není pak nezadlužovat státní finance zájmem všech Italů?

Itálie se obrací zády k Evropské unii. Další státy jí můžou následovat, předvídá ekonomka

Profesorka ekonomie na Londýnské škole ekonomie a politických věd Lucrezia Reichlinová se ve svém textu na mezinárodním komentářovém serveru Project Syndicate zamýšlí, jaký vliv bude mít nová italská vláda na celou Evropskou unii. Podle ní je už teď možné rozpoznat, jak velké škody může na starém kontinentu napáchat politika Hnutí pěti hvězd (M5S) Luigiho Di Maia a Ligy Mattea Salviniho.

V minulosti obvykle bankrotovaly státní finance díky válkám. My jsme si něco takového poprvé na vlastní kůži zažili v roce 1811, kdy Rakousko zbankrotovalo v důsledku napoleonských válek. Úpadek z předlužení to byl pochopitelný. Když jde o život, zatínat sekeru je přece jen menším zlem.

Copak ale evropským vládám, nejen té italské, jde dnes o život? Vedou snad válku, když tak tvrdohlavě zadlužují stát, jejž mají ve správě? Patrně ano.

Ivan Štern |foto:Vendula Kosíková

Italská vláda v souvislosti s uprchlickou krizí žije v zajetí fikce, že se proti ní celá Evropa spikla. Potřebuje proto na jaře vyhrát evropské volby. Potřebuje proto nepřítele. Potřebuje proto ušlechtilými záměry předlužený rozpočet, aby doložila, že se nepřítel, s nímž je nutné vést válku, nachází v Bruselu.

Demokracie je prý jen jiné vedení války. Mírovými prostředky. Dluhy v této válce mohou sehrát vítanou roli zbraně hromadného ničení.