Ivan Štern: Adventní rozjímání o duchu Vánoc
Již několik let vedu se svou rodinou marný boj. Začíná na prvního adventa. Rozsvěceje svíčku na věnci, skromně navrhnu, zda bychom, děti už jsou velké a my dva jsme už staří dost, letos na Vánoce nemuseli mít stromeček. Jsem nevlídně odmítnut nejen svou ženou poukazem na to, že duch Vánoc bez stromečku jako by snad ani nebyl, ale i mými dospělými dětmi, které tvrdí, že jsou v jejich životě chvíle, kdy ony jsou stále ještě dětmi. Ta chvíle má nadejít na Štědrý den.
Trvám sice dál na tom, že jsme všichni již dospělými, ale nápad se jmelím namísto stromečku ukládám k ledu. Zkouším to jinak. Tentokrát poukazem na jejich ducha Vánoc. Pojďme si nedávat dárky, navrhuji. Dárky měly smysl tehdy, kdy byly děti ještě opravdu malé a v jejich zastoupení jsme obdarovávali Ježíška. Pojďme namísto rozbalování dárků rozkrajovat jablíčka, lít olovo, seženeme-li jakés. Pojďme, vnucuji se dál, nahradit hmotné duchovním, když už tak trváte na duchu Vánoc. Pravda, vede mě k tomu nechuť každý rok zoufale přemýšlet, co jim proboha koupím, a nic pořádně nevymyslet. A dát prachy do obálky je také trapné. Vede mě k tomu i moje příslovečná šetrnost, jež se čas od času mění ve spořivost. Až do hloubi tvého ledví ti vidíme! zní rodinná ozvěna. Jsi starej lakomec! Je ti líto na nás obětovat těch pár mizernejch korun!
Zmlknu, jen si vzdorně myslím, že celé rozdávání dárků je uhozené na hlavu. Copak se dávaj dárky někomu, kdo se teprve narodí, narodí-li se? To v Americe alespoň trošičku na Vánoce přišli k rozumu. Dárky si dávaj ráno až po Štědrém večeru, kdy se již vrátili z půlnoční, kde je jim úředně slovy zvěstovatele slova Božího sděleno, že se fakt narodil spasitel. To my ne! To my se nejprve napucnem. Pak se odvalíme ke stromečku. Tam se v zastoupení Ježíška obdarujeme a teprve pak, neusneme-li u televize, vyrazíme na půlnoční, abychom z úst povolaných zvěděli, že opravdu narodil Spasitel.
Anebo tyhle hřbitovy! Na Štědrý den jsou plné lidí. Svým mrtvým nadělují, jakoby i oni byli v naději, že se jim narodí Spasitel, a přitom jsou s ním dávno jedna ruka. Nás za tu pošetilost je obdarovávat u něho jen pomlouvají.
Vrcholem byl můj zesvětštělý židovský strýc, který se jednoho dne rozhodl, že se stane ortodoxním židem. Bylo po Chanuce a táhlo na Štědrý den. Vyrazil toho dne rovněž na hřbitov. Na vinohradský židovský. Navštívit příbuzné. Všude na okolních hřbitovech křesťanských bylo plno lidí, jen ten židovský tonul ve tmě a jeho vrata byla nemilosrdně omotána masivním řetězem. Tyhle židi, volal a cloumal zamčenými vraty, nejsou žádný židi, když ani na Štědrý den jednoho za příbuznými nepustí! To, že byla sobota, mu jednoduše uniklo.
A pak slavte příchod Spasitele!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
