Italský návrh k imunitě pro vysoké představitele

Senát italského parlamentu schválil tento týden návrh zákona, který do politického života Itálie vrací po deseti letech institut imunity. Toto privilegium by se mělo týkat osob, zastávajících pět nejvyšších státních funkcí. Proti prezidentovi, premiérovi, předsedům obou parlamentních komor a také proti předsedovi Ústavního soudu, by po dobu výkonu jejich funkcí nemohlo být vedeno trestní stíhání, a to ani v případech, které se odehrály před nástupem dotyčných do jejich úřadů.

Zákon by mohl vstoupit v platnost už koncem června. Což by bezprostředně znamenalo jediné. Silvio Berlusconi by se bez jakýchkoliv obav mohl soustředit na povinnosti a závazky, vyplývající z funkce premiéra předsednické země Evropské unie. Tou se Itálie stane prvního července, kdy šestiměsíční předsednictví přebírá od Řecka. Bez obav by ale Berlusconi mohl zůstat i ve druhé polovině svého nynějšího funkčního období. Zákon by totiž znemožnil pokračování procesu, ve kterém premiér čelí v obvinění z korupce v osmnáct let starém pokusu o privatizaci Státní potravinářské společnosti SME.

Návrh zákona sice ještě musí schválit dolní komora parlamentu, ovšem souhlasné stanovisko většiny poslanců se obecně má za pouhou formalitu. Stejně jako v Senátu, také ve Sněmovně, disponuje vládnoucí koalice pravého středu pohodlnou většinou hlasů. Znalcům poměrů v italském parlamentu nemůže uniknout takřka rekordně krátká doba mezi předložením návrhu zákona a jeho definitivním schválením, které se očekává jednadvacátého června. Protlačení zákona parlamentem by tak vládnoucí koalici stačily pouhé čtyři týdny.

Vzhledem k převaze hlasů vládních zákonodárců, nemohly argumenty a protesty opozice nic změnit. Nejčastěji zmiňovanou námitkou byl poukaz na to, že dojde k porušení principu rovnosti občanů před zákonem. Italům je tento princip hojně připomínán televizními záběry ze soudních síní. Každá z nich je povinně vybavena nápisem, který hlásá, že zákon je stejný pro všechny. Opozice také marně prosazovala, aby byl návrh projednáván jako ústavní a nikoli běžný zákon. To by znamenalo dvojí schvalování oběma komorami parlamentu, s minimálně tříměsíčním odstupem mezi prvním a druhým hlasováním.

Levicová opozice měla jedinou šanci. Prezentovat se alespoň jako morální vítěz souboje, ve kterém nebyla sto čelit aritmetické převaze vládních poslanců. Dlužno ovšem říci, že tuto možnost nedokázala využít. Postaralo se o to především třináct opozičních senátorů, kteří podali podnět k trestnímu stíhání premiéra. Ten se měl podle nich dopustit trestních činů podkopávání ústavy a ústavních orgánů. Vzápětí se ale ukázalo, že iniciativa byla doslova vlastním gólem.

Odsoudili ji totiž nejen představitelé vládních stran, ale také předáci opozičních formací. Ti, nikým nekonzultovaný počin skupiny vlastních senátorů, označili za nechtěný politický dar Silviu Berlusconimu.

Hněv špiček opozice nad jednáním skupiny vlastních zákonodárců není těžké pochopit. Doslova na zlatém podnosu totiž senátoři vládní koalici nabídli modelový příklad užitečnosti znovuzavedení institutu imunity. Ponechme na chvíli stranou osobní situaci premiéra a prospěch, který mu navrhovaný zákon nabízí. Vládnoucí koalice má pravdu, když tvrdí, že prolínání politiky a justice není žádoucí. Stejně tak má pravdu, když tvrdí, že odstranění imunity tomuto prolínání nijak nezabránilo, právě naopak.

Problém je, že zejména z úst premiéra tyto argumenty neznějí příliš přesvědčivě. Aby tomu tak bylo, musel by Berlusconi chtít aktivně vyřešit střet zájmů mezi vlastním podnikáním a účinkováním v politice a také to, proč byl a je terčem tolika podezření z korupce. Obojí zatím Berlusconi italské veřejnosti dluží, a to i přesto, že ve vrcholné politice působí už deset let. Vraťme se ale na začátek. Pokud se italský premiér v hloubi duše bojí, že by jednoho dne mohl být pravomocně odsouzen, pak mu zbývá jediné. Udělat všechno pro to, aby v nejvyšších funkcích vydržel co nejdéle.