Itálii čeká starý návrat, nebo nový začátek

Jak skončila italská stabilita-nestabilita? Dlouholeté vládnutí jen mírně obměňovaných vládních koalic rozežralo korupcí druhdy nejsilnější stranu, křesťanskou demokracii. Její míru poodhalili vyšetřující soudci akcí Čisté ruce. Na rozpadlé politické scéně se v minulém desetiletí vyhoupl nový fenomén: velkopodnikatel jako politik. Silvio Berlusconi měl navíc tu výhodu, že při vstupu do politiky mu jeho podnikání přímo krylo záda. Tři soukromé televizní kanály nejen přinášely peníze na volební kampaň, ale zároveň ji také ve svých programech přímo produkovaly. Cavalierimu Berlusconimu se celý politický prostor ovládnout nepodařilo, jeho první vládní koalice ztroskotala na nesourodosti, především na extravaganci separatistické Ligy severu. Protože vláda levého středu, který dokázal Berlusconiho porazit, však nebyla o nic méně nesourodá, Cavaliere dostal příležitost se vrátit. Překonal dokonce italský rekord, protože v úřadu premiéra napodruhé vydržel po celé čtyřleté volební období. Protože po něm přišlo zase střídání u vesla, tak dnes vidíme dosluhovat vládu levého středu. Pohyb kyvadla moci od leva doprava a zpět by napovídal, že Itálie se dočkala toho, co jí prvních desetiletích po druhé světové válce scházelo, totiž střídání u moci. To jistě nelze popřít. Stejně však nelze pominout, že toto střídání nepřineslo zemi kýženou politickou stabilitu. Vládní formaci, ať je více napravo, či více nalevo, podminovávají vnitřní spory. Bersluconiho navíc krom tahanic s Ligou severu oslabují vleklé soudní spory, ve kterých italská justice svým příznačně vleklým způsobem ještě dnes rozhoduje, zda pan mediální magnát před lety podmazával soudce a berní úředníky. Když spravedlnost musí ctít zároveň všechny povolené procesní okliky a nárok obviněného na pokud možno rychlý proces, nemusí se Berlusconi v noci v posteli starostmi příliš převalovat. V koalicích levého středu úlohu bouracího kladiva obstarávají zpravidla nepoučení komunisté zmítající se mezi chutí podílet se na moci a nechutí smířit se s kompromisy. Tato nechuť ostatně zapříčinila, že tuto neděli a pondělí půjdou Italové volit předčasně. Neshody uvnitř vládní levostředové koalice také do značné míry vysvětlují, proč favoritem předčasných voleb je Silvio Berlusconi navzdory své třaskavé politické i podnikatelské minulosti. Cavaliere založil svou kampaň na vyzkoušeném postupu. Své straně opatřil nový makeup v podobě nového jména a z médií, která vlastní, se staly už neskrývané hlásné trouby. Při četbě průzkumů veřejného mínění by měli být předáci levého středu nešťastní. Jeho nový šéf, neapolský starosta Walter Veltroni, se přesto pokouší o nemožné. Proti Berlusconimu, který svou politickou firmu Pól svobody čerstvě přetřel na Lid svobody, staví nově založenou Demokratickou stranu inspirovanou liberalismem demokratů ve Spojených státech. Ostatně Veltroniho slogan "Si puo fare" se dá snadno číst jako italský překlad sloganu "Yes we can", se kterým jde do letošních amerických prezidentských voleb Barack Obama. Walter Veltroni si jako cíl neklade přímo volební vítězství, ale hranici alespoň pětatřiceti procent. I ta se však může ukázat vysoko, protože Veltroni, aby setřásl kletbu spojenectví s obtížnými koaličními spojenci, jde do volebního boje bez podpory italských komunistů a zelených. Když uspěje, pokročí ke svému cíli, kterým je prosadit v zemi systém dvou stran. A když ne, tak v Demokratické straně propukne v Itálii tradiční dělení podle nejrůznějších politických proudů a osobních spojenectví. V těchto předčasných volbách tak nejde pouze o soutěž pravice a levice, ale možná ještě více o posun buď k novému začátku, anebo ke starému návratu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .