Itálie je často spojována s rozbujelou korupcí

Italové prostě doplácejí na to, že soudní problémy jejich premiéra, způsobené zejména letitými podezřeními z korupce, vracejí do hry staré stereotypy o jejich zemi jako o jednom z nejzkorumpovanějších států starého kontinentu. "Většina Italů samozřejmě zkorumpována není, jinak by Itálie nebyla sedmou nejsilnější ekonomikou světa", řekla agentuře Reuters Maria Teresa Brasssiolo, šéfka italského oddělení organizace Transparency International. Na druhou stranu ale podle ní nelze nevidět, že korupce stále zůstává vážným problémem.

Tažení Čisté ruce na počátku 90. let, které odhalilo rozsáhlou korupci mezi politiky a ve společnosti, změnilo především vnější podobu italské politické scény, avšak méně už společnost jako takovou. Úplatky zůstávají největším problémem ve veřejné správě. Politici a představitelé podnikatelského světa jsou ve svém chování podstatně opatrnější pod dojmem obrovských skandálů, které na začátku minulé dekády smetly ze scény celou jednu generaci politiků. Za vlády mediálního magnáta Silvia Berlusconiho však dochází k nebezpečnému rozvolňování příslušné legislativy. Falešné účetnictví už například není v trestním právu klasifikováno jako těžký zločin.

Tyto a další účelové změny legislativy z dílny vládní koalice, z nichž poslední je zákon o trestní imunitě pro pět nejvyšších představitelů státu znamenají, že dojde k dalšímu zpomalení práce chronicky dýchavičné italské justice. V této souvislosti je třeba připomenout, že z více než tisícovky obviněných v akci čisté ruce nakonec ve vězení skončilo jen několik lidí. Příčinou ovšem nebyla pouze pomalá práce justice. Ta v mnoha případech zapříčinila zastavení procesu z důvodu překročení zákonných lhůt. Podle kritiků práce milánské prokuratury byla mnohá obvinění vynesena ve spěchu a bez náležité přípravy.

Jisté je, že výsledky protikorupčního tažení mnoho Italů velmi zklamaly. Viděna ze zahraničí mohla kampaň s odstupem budit dojem, že dokonce i tažení proti korupci trpí stejným neduhem, jako jiné oblasti veřejného života, právě postiženého korupcí, totiž neprůhledností, střety zájmů a nelogickými rozhodnutími, prvky tak typickými právě pro chování ovlivněné úplatky. Právě na vlně tohoto rozpačitého dojmu si premiér Silvio Berlusconi může dovolit své vlastní problémy s justicí na veřejnosti doma i v zahraničí prezentovat jako cituji "spiknutí levicových soudců".

Účelové úpravy zákonů, které se týkají korupce, nejsou jedinou legislativní iniciativou Berlusconiho vlády, která vyvolává přinejmenším rozpaky. Svérázný je také způsob, jakým se současný italský kabinet snaží vypořádat s daňovými úniky, tedy problémem, který je pro společnost stejně vážný, jako korupce. Podle oficiálních odhadů v loňském roce do státního rozpočtu nepřiteklo zhruba 17 miliard eur kvůli tomu, že předpokládaným plátcům se podařilo daňovou povinnost různými způsoby obejít. Jde přitom o částku, která by stačila na pokrytí poloviny dluhu veřejných financí v roce 2002.

Zatímco se daňové úřady snaží neplatiče vypátrat, vláda se naopak snaží rozpočet naplnit svérázným způsobem. Nabízí hříšníkům svého druhu daňovou amnestii. Ti, kdo se přiznají dobrovolně a dlužné daně zpětně uhradí, zaplatí jen malou pokutu. Berlusconi by se neměl divit, když ho zahraniční média líčí v nelichotivém světle. Daňové odpustky vypadají jako odměna všem, kdo se chovali nepoctivě. Bohužel je to špatná reklama pro celou Itálii.

<!-- < -->