Irák

Proč se vlastně situace tak vážně vyhrotila? Stačí se podívat na složení obyvatelstva a leccos se vyjasní. Většinovou komunitou jsou totiž šíité, kteří byli za Saddáma Husajna fakticky v područí sunitů. Po pádu Husajna přišla jejich hvězdná hodina a oni ji chtějí samozřejmě využít.

V očích několika jejich vůdců je aritmetika jednoduchá: kdo bude vládnout šíitům, bude vládnout celému Iráku. Aby byla chráněna práva menšin - od Kurdů přes Armény až po křesťany - dávala mezinárodní civilní správa velký důraz na postupnost utváření nového Iráku. Nejprve ústava, a až potom volby. Jinak by se totiž mohlo stát, že vítězové voleb - tedy šíité - vezmou všechno, napíšou ústavu podle sebe a nastolí vlastní režim.

Právě mezi šíity tedy probíhá určitý druh boje o moc. A v něm se stal klíčovou postavou Muktada Al-Sadr, vůdce povstání v Nadžafu. Spojil islámský radikalismus a antiamerikanismus a využil to, že jeho otec, významný duchovní, byl kdysi Husajnovým režimem zlikvidován. Stal se tedy symbolem, ketrého odkaz se na sebe Muktada snaží přenést.

Všechno se navíc odehrává ve svatých místech pro šíitské muslimy. Mešita v Nadžafu je poutním místem a Muktadův mluvčí při každé příležitosti zdůrazňuje, že toto místo je stejně svaté, jako Mekka. Je tedy zřejmé, že povstání se nedá potlačit bez bojů v mešitě, neboť právě tam se takzvaná Mehdiho armáda zdržuje. V očích šíitů je tedy situace jednoznačná: svatá místa mohou dobýt buď vládní jednotky, tedy sunité, nebo cizinci - Američané. Jedno je horší než druhé.

Muktada Al-Sadr dostal od vlády ultimátum, které fakticky nepřijal. Rafinovaně ale oznámil, že je sice ochoten vyklidit svatá místa, ovšem nikoliv odzbrojit bojovníky Mehdiho armády. I samotné klíče od mešity by navíc odevzdal pouze šíitskému představiteli ajatoláhovi Sistánímu, jenomže ten je na operaci v Londýně, takže se to stejně nedá. A odzbrojení armády? To přece vůbec není možné, neboť armáda patří dvanáctému immámovi Mehdimu, který žil ve třetím století islámského kalendáře a jednou se vrátí na pomoc svým věrným.

Z této argumentace je vidět, že se Sadrem se těžko vyjednává. On sám ale už několikrát - a naposledy i dnes - vyzval své věrné, aby bojovali až do konce. Jeden z nich, jménem Ibrahim, řekl dopisovateli agentury Reuters: "My všichni chceme být mučedníky, takže stejně nemáme co ztratit".

Ukončení povstání má přitom nejen politické, ale i praktické důvody. Ceny ropy se přiblížily k magickým padesáti dolarům za barel, a to z velké části kvůli situaci v Nadžafu. Z posledních útoků na sídlo Jižní ropné společnosti v Basře jsou podezíráni Sadrovi přívrženci. Irák dokáže momentálně produkovat pouze milion barelů denně, což bylo způsobeno jiným útokem - tentokrát přímo na ropovod - 9.srpna. Pokud se situace neuklidní, nedá se očekávat výrazný pokles cen ropy, což má vážné důsledky na světové hospodářství.

Ani po potlačení povstání nebude situace v šíitské komunitě ideální, dá se ale očekávat, že v ní převládnou spíše umírněné hlasy. Cesta k volbám bude nicméně dlážděna mnohými konflikty mezi jednotlivými představiteli - a možná i celými komunitami. Spojenci jsou každopádně rozhodnuti zachovat Irák v dnešních hranicích a nepřipustit jeho zánik po vzoru Jugoslávie.

Konflikt v Nadžafu je určitě nejvážnějším testem dočasné irácké vlády, jež má podporu spojenců, ale její podpora mezi obyvatelstvem je křehká. Muktada Al-Sadr to dobře ví a ve svém postupu se pohybuje na ostří nože. Vede ale boj, ve kterém nemůže zvítězit.