Irácký problém

21. únor 2003

Jak rozdílný může být náhled na jednu věc, ukazuje i komentář pátečního vydání amerického deníku The Washington Times. Řeč je o výpadu francouzského prezidenta Jacquese Chiraca proti postkomunistickým kandidátským zemím.

Takže citát na začátek: "Kdyby prezident Bush veřejně vyhrožoval ekonomickými sankcemi proti zemím, které nepodporují naši politiku vůči Iráku, byly by v ulicích tisíce Francouzů, odsuzujících podobné vydírání. A to plným právem. Ale když tak učiní francouzský prezident, nejenom že žádné demonstrace nejsou, ale ani si toho málem nevšimnou sdělovací prostředky". Konec citátu. Tony Blakley v pátečním The Washington Times. Pozoruhodně přesný zásah do černého.

To, že na možnou invazi do Iráku mají protichůdné názory vedoucí představitelé církví a armády třeba ve Velké Británii, se zdá normální. To, že názor na stejnou otázku rozděluje německé vládní strany a opozici, také patří do řádu demokratické parlamentní politiky tak, jak jsme na ní z Evropy zvyklí. Pokud se však přeneseme na Blízký východ, střetneme se s podstatně složitějším vysvětlováním postojů jednotlivých zemí. Vezměme si příklad Turecka.

To nyní požaduje od Spojených států písemné záruky přímé ekonomické pomoci a půjček v celkové výši téměř třiceti miliard dolarů, tedy nějakých devět set miliard korun, více než celý hrubý národní důchod České republiky. Chce navíc také záruky bezpečnosti svých hranic s Irákem a především záruku, že se jakýkoliv postsaddámovský severní Irák, ovládaný Kurdy, nestane nástupištěm separatismu Kurdů, žijících ve východním Turecku. Za to všechno je turecká vláda ochotná otevřít svoje přístavy a základny pro americkou armádu, která by tak získala nástupiště pro desítky tisíc vojáků a stovky letadel.

Tankové jednotky by se tak například mohly dostat ještě před zahájením války na vzdálenost pouhých několika hodin jízdy ze severního Iráku přímo do Bagdádu. Tímto rozhodnutím by ovšem turecká vláda šla proti více než devadesáti procentům veřejného mínění v Turecku,které v současnosti odmítá jakoukoliv akci proti Saddámu Husajnovi. Připomeňme, že navíc jde o vládu islamistickou, sice umírněně, ale přesto nábožensky orientovanou.

Proč si to tedy může dovolit? Protože na rozdíl od Evropy, kde většina argumentů odpůrců války je ideologická nebo otevřeně a emocionálně protiamerická, jsou důvody prozatímního nesouhlasu tureckého obyvatelstva podle všech podrobnějších výzkumů převážně ekonomické. Východ Turecka je hospodářsky nepříliš rozvinutý a tradičně závislý na pašování zboží a ropy z Iráku. Máme prostě strach, že válka poškodí hospodářství a životní úroveň.

V roce 1991 nám Američané naslibovali hory doly, ale pak se změnil prezident, a ze slibů nezbylo nic, říkají dnes i prostí Turci. A tak se jedná o penězích a tomu se jenom těžko dá říkat střet civilizací. Ve zcela jiné pozici je další sousední země Iráku Sýrie. Podstatně větší příjem z narušování obchodních sankcí a pašování ropy je v syrském případě doplněn ještě i o jistou formu politického spojenectví se Saddámem Husajnem v otázce Libanonu.

Sýrie okupuje část Libanonu a pod její ochranou se tam daří i řadě teroristických hnutí a skupin, z nichž některé mají přímé vztahy k Iráku. Izrael má například největší obavu z možnosti, že část iráckých zbraní hromadného ničení nebo dokonce i raket mohla být propašována přes Sýrii do Libanonu, odkud by mohly být použity proti izraelskému území v případě války s Irákem.

Sýrie navíc tento rok zasedá v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů a to nemluvíme ještě o roli Íránu, který formálně Západ zatracuje, ale vojensky s ním spolupracoval už při operaci v Afghánistánu. Lze si jenom obtížně představit, že nedávný přesun pěti tisíc šíitských bojovníků protisaddámovské opozice z táborů u hranic s nejjižnější části Iráku do Kurdistánu na iráckém severu, to všechno přes íránské území, by proběhl bez povolení vlády v Teheránu. Ale o tom až někdy příště.

autor: Jan Urban