Hypoteční finanční letadlo

Touha po zisku není sama o sobě odsouzeníhodná věc. Chuť polepšit si kromě chuti vynalézat nebo hrát si patří k základním lidským vlastnostem, které rozvíjejí lidské myšlení. Potíž nastává, když se touha po zisku změní v chamtivost, která nebere ohledy a hlavně přestává počítat s rizikem. Jenže hazardní hráči svou neřestí ničí pouze sami sebe, případně své blízké. Horší je, když se nezkrotná touha po zisku rozšíří mezi těmi, kteří spravují cizí peníze, ať ty, které se u nich ukládají, nebo ty, které jiným půjčují. Právě tento případ zrodil finanční krizi, která dnes otřásá celým světem.

Na začátku byly jen hypotéky, které si Američané brali u bank na koupi či výstavbu domu. Byl to tak znamenitý obchod, že s hypotékami se obchodovalo ještě dále. Zdálo se to všestranně výhodné. Na poskytování hypoték bylo více peněz a na pořízení nemovitosti se zmohlo více lidí a na obchodech se podílelo více finančních ústavů. Kdo by nechtěl, aby tak dobrý obchod pokračoval? Tady už začala skluzavka, po níž dnes sjely do propadliště druhdy velice bohaté a velice renomované bankovní domy. Proč? Protože hypoték se nakonec dočkali i lidé, kteří na jejich splácení možná měli v době, kdy podepisovali smlouvy, ale jakmile úroky obsažené ve splátkách stouply, dlužníkům už peníze nestačily. Proto se loni původně znamenitě vypadající obchod zadrhl. Nebyli lidé, kteří by uzavírali nové hypotéky, a vyschly i obchody, které s těmito hypotékami banky dále dělaly nejen mezi sebou, ale i s dalšími investory.

Když loni vyšly potíže s hypotékami ve Spojených státech najevo, zdály se být omezené jen na jednu oblast trhu. Brzy se však ukázalo, že hypotéční nákaza je skrytě rozlezlá i do zámoří. Během zimy a jara banky musely vykládat karty na stůl v přehledech výsledků za minulý rok a ztráty se počítaly na desítky miliard dolarů. Dnes se mluví o stovkách miliard, a to účet ještě není uzavřen.

Výše ztrát však není na nynější finanční krizi to nejhorší. Nejhorší je ztráta důvěry, na které je celé obchodování založeno. Pokud trhem přestanou proudit peníze, začnou scházet i v sektorech, které s americkými hypotékami nemají přímo nic společného. Proto padají ceny akcií nejen ve Spojených státech, ale třeba i v Rusku.

Náprava podle učebnic se zdá být jednoduchá. Musí nastoupit někdo, kdo se za zpochybněné obchody zaručí a vrátí tak ztracenou důvěru na trh. Právě o něco takového se nyní pokouší americký ministr financí Henry Paulson. Ale náklady za tyto intervence zaplatí v konci konců daňoví poplatníci.

Tady se důsledky nynější finanční krize promítají přímo do politiky. Už dnes zaznívá otázka: Kde je odpovědnost těch, kteří měli uzavírání hypoték na starosti, a těch, kteří s těmito hypotékami mezi sebou obchodovali?

Samozřejmě, že v prvé řadě se tím rozumí odpovědnost šéfů těchto bank. Právě oni inkasovali největší prémie, když se obchodům s hypotékami dařilo. Ani když o svá místa přijdou, na suchu nezůstanou. Výše jejich odměny a výše jejich rizika jsou tu ve zřejmém nepoměru a důsledky zasahují nejen ekonomiku, ale celou společnost jako takovou. Proto se ozývá volání, že je třeba znovu promyslet dohled nad finančními obchody a zpřísnit jejich pravidla tak, aby se nynější krize nemohla opakovat. Tyto výzvy bylo možno zaslechnout i dříve. Ale když obchody kvetly, více se prosazovali ti, pro které bylo samotné slovo regulace vulgaritou, na níž se ve slušné společnosti nesmí ani pomyslet. Když se dnes ministři financí, šéfové centrálních bank a komisí pro cenné papíry snaží finanční krizi zastavit a léčit, je třeba jim ne v jejich, ale v našem zájmu držet palce - a zároveň se jich ptát, proč nebyli tak pilní a rozhodní, když ještě hypotéční nákaza neměla rozměr dnešní epidemie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .