Hrozí návrat komunistů

Prý je třeba si vážit toho, že komunisté , kteří vytrvali, nepřevlékli kabáty a hrdě se hlásí k odkazu i na Letenské pláni. Proč ne, i major Zeman čas od času vtrhne na obrazovky a žena za pultem šíří dobro ve stmeleném kolektivu normalizační Červené knihovny.

Pamatujeme , my pamětníci, doby, kdy národ proklínal stranu i vládu, sice do pěny piva a nejtišeji, jak mohl, především neškodně a vinil ji za všechno, i za to věčně mizerné počasí.

Dnes mnozí praví, že nám bývalo lépe právě v těchto dobách a dříve skalní odpůrci mi občas napíší i zatelefonují, že ztratili veškeré ideály a kdyby to bývali byli věděli, tak by, jako ti kluci z Knoflíkové války, sem ani nechodili. Sem - myslíme naši současnost, která je tragická jen okrajově, spíše unaveně smutná.

Centrum hlavního města už připomíná evropské i světové metropole, kriminalita také, prostitutka už není příživnice, vnitřní nepřítel už není viněn z podrývání hodnot reálného socialismu a vnější nepřítel se stal partnerem mezinárodních struktur někdejšího imperialismu. Na jednoho prostého člověka až příliš. Přepych tunelářů hájených státně, juristicky i pragmaticky, celek vždy ocení majetek, získaný jakkoli, se půvabně snoubí se starostmi minimálních platů a životního minima, se starostmi složenek a leasingů a půjček a rostoucích cen a představ o blahobytu a spokojeném životě virtuálních reklamních robotů, kteří na sebe cení dokonalé chrupy, neboť jsou pojištěni, nakupují nejlepší prací prášky a bez křidélek nedají ani ránu, proto jsou si tak jistí.

Říci dnes , že normalizace byla selanka, by byla troufalost. Byly to podivné doby, kdy všichni věděli, že lžou na přání Kremlu a samotného Leonida Brežněva, alkohol a jiná rozjařenost vedly občas i skalní komunisty k protistátním výrokům, kolaborace byla masová, mnohdy si ji vyčítáme, a zapomínáme, že i jiné národy v takových časech kolaborují o závod. Nedávno jsem se dočetl v pamětech tibetského mnicha, který prožil v čínském koncentráku třicet let života, že jeho krajané, prostí venkované, kolaborovali s čínskými okupanty neméně než my za Gestapa, posléze za KGB.

Tak měli jsme se lépe nebo ne? vtírá se otazník. Nemohli jsme jezdit do západní ciziny, až na výjimky. Nemohli jsme studovat v západní cizině, až na výjimky. Nesměli jsme říkat, že císař pán je - zde tři tečky, víme, jak dopadl nebohý hostinský Palivec. Nebyly pomeranče, mandarinky, nebylo leccos. Měli jsme v peněženkách korunu, která ve světě neplatila a říkali jsme tomu táborové poukázky. Občas nás obestírala tajemná moc lákadly vstupu do strany vyvolených, patřívalo k prestiži odolat a položit na oltář idealismu kariéru i vyšší plat. Byli jsme odboráři, nikdo se ani neptal. Dokonce revoluční. Vládla korupce a odpůrců režimu byla pramálo. Po Chartě 77 se situace přiostřila, následovala Anticharta a prohlášení pracujících a obvyklé divadlo diktatur, které nechávají nevinná děcka kynout diktátorům čerstvými květy.

Dnes můžeme cestovat, obvykle nemáme za co, čímž se ta možnost stává ryze teoretickou. Do ciziny na studia a za prací nejezdí už vyvolení, ale mladí, pokud chtějí a pokud mohou. V peněžence máme směnitelnou korunu, v poměru k euru ve stejném kursu jako kdysi k západoněmecké marce.

Neudáváme již estébákům, ale šéfům, což má za následky existenční popravy, z nichž máme nemenší strach než z postihů dřívějšího režimu. Čtu-li dnes trpká slova postižené novinářky z roku 68, která byla potrestána přeřazením na místo dramaturga v Krátkém filmu, jsem dojat. Tou upřímností.Chodí za námi lidé, že je v padesáti chtějí propustit a že jsou ztraceni. Chodí za námi v naději, že jsme sedmou velmocí. Nejsme. Můžeme napsat cokoli, nestane se nic, pokud se úmyslně či náhodou nestrefíme přímo do černého. Pak záležitosti končívají jako v cause šéfredaktora týdeníku Respekt Tomáše Němečka. Respekt teď napsal a Český rozhlas 6 k tomu odvysílal pořad o ničení starobylé Prahy. Za vším prý jsou úplatky, nedá se s tím nic dělat, je výsledek pátrání. Třeba budeme mít jednou z chrámu svatého Víta prodejnu smažených karbanátků v žemli a od Vyšehradu budou potom zasvěcení slýchat za nocí tichý pláč kněžny Libuše.

S národem by to , myslím, už moc nehnulo. Když čtu dopis posluchače, který mi napíše, že mám neslýchanou odvahu říkat cosi, o čem se jen brumlá nespokojeně po hospodách, je mi smutno jako za časů let osmdesátých, kdy se zdálo, že Sovětský svaz je tu navěky, aby to Sovětský svaz vydržel už jen pár let.

Bylo nebo nebylo nám lépe? vtírá se neodbytný otazník. Měli jsme jistotu, pravda. Měli jsme jistotu práce a možnost přikrádání co vedlejší činnosti. Bohatí a mocní z minula většinou bohatnou dál, ostatní přežívají v nejistotách, co bude zítra.

Začínáme volat, pereferenčně potvrzeno, po komunistech. Nevím, po čem voláme a co čekáme. Jejich oprávněnost k vládnutí by, snad , dával jen program odsouzení komunistické minulosti a vlastní žádost o postavení mimo zákon. Nebo, snad, recept, jak oni by dokázali vrátit lidem klid do duší a hlavně čím.Projekt ekologického strojírenství je námět verneovský.

Ač neradi, měli bychom volit nejistotu. A jelikož máme demokracii, pak nejistotu pro všechny.

Zdá se, že jsme se ocitli v situaci ze slavného románu a to ze strany 53. Cituji : "Zklamaní lékaři dali mu dobrozdání, že je simulant mdlého rozumu, a poněvadž ho propouštěli před obědem, došlo k malému výstupu. Švejk prohlásil, že když někoho vyhazují z blázince, že ho nesmí vyhodit bez oběda. Výtržnosti učinil konec vrátným přivolaný policejní strážník, který Švejka předvedl na policejní komisařství do Salmovy ulice."Konec citátu.

Neboť i naše časy připomínají výslech dotyčného před soudními lékaři, kde na otázku kolik je 12 897 krát 13 863, odpovídá Švejk nevinně : 729. A předseda komise k tomu pouze dodá: "Myslím, že to úplně postačí."