Hrobařů reformy přibývá

Vzpomněl jsem si na ten western při sledování příprav reformy veřejných financí. Hlavní dvojice, pánové Špidla a Sobotka, sice není tak izolována jako šerif ve filmu. Stojí při nich šéfové obou menších koaličních stran. Ale zlomyslných kibiců, protivníků i vyslovených nepřátel, má jejich úsilí nadmíru. Především ve vlastní straně. Někdo z nich sedí dokonce ve vlastní vládě. Také jistý muž jménem Hojdar, poslanec, rovněž za vlastní stranu. Jeho protireformní šprajc bude asi jedinou věcí, jíž tento člověk vstoupí do dějin. Odboráři a v nejnovější době,( kdo by to do nich řekl) senátoři za Unii svobody.

Jeden z nich, Robert Kolář, to rádoby hrdě vysvětluje. Senátoři za Unii svobody nejsou členy koalice a vždycky byli proti zvyšování daní. Pan senátor patrně naráží na to, že volby do Senátu proběhly jindy a za jiných okolností, než volby do Sněmovny, že tehdy stávající vládní koalice ještě neexistovala a že tedy oni, senátoři za Unii svobody, se necítí vázáni koaličními ujednáními. Pan senátor tak předkládá nejen osobité pojetí politických mravů, ale i pozoruhodnou lekci z formální logiky, neboť senátoři za Unii svobody jsou zajisté členy Unie svobody. Unie svobody je členem koalice. Jsou senátoři za Unii svobody členy koalice? Neřešitelný problém. Neřešitelný pro ně.

Mnoho psů, zajícova smrt, říká se. Mnoho hrobařů reformy, jak je to dál? To brzy uvidíme, zatím je těch jistot pramálo, vlastně pouhé tři. Za prvé: náš rozpočtový schodek se s léty prohlubuje. Za druhé: s tím je třeba něco dělat, sice to špatně skončí, nejspíš nějaký reformní krok. Za třetí: prosadí se jen taková reforma, jakou prosadí tato koalice.

Říká se, že když pánbůh dopustí i motyka spustí, ale já si jinou koalici, která by byla vládnoucí a současně proreformní, zatím nedovedu představit. Kéž by pan Robert Kolář z Unie svobody prozradil, s kým bude prosazovat snížení daní, až padne připravovaná reforma a s ní i tato vláda. Stane-li se tak, bude ta příští ČSSD jiná, než ta současná? A příští Unie svobody bude asi taky jiná, možná dokonce žádná.

Osud reformy veřejných financí je asi tím nejdůležitějším, co se momentálně v naší zemí děje, je-li měřítkem důležitosti význam pro budoucnost celé země. Ta je totiž důležitější, než budoucnost jedné politické strany, třeba KSČM nebo ODS, i než budoucnost jedné firmy, třeba té, s níž média spojují pana Hojdara. Budoucnost celé země je také důležitější, než také kariéra jednoho politika, třeba pana Grosse. Asi je třeba širší zorné pole, aby se do něj celá tato souvislost vešla.

Jeho opakem je takzvaný tunelový pohled. Ten nemá s tunelováním nic společného. Znamená, že se do zorného pole vejde jen jedna věc, ale už žádné souvislosti. Například zájmy jedné partaje, jedné firmy nebo jednoho politika, ať je to ten nebo ten. Předsevzetím této vládní koalice je, lze-li tak říci, život zachraňující minimum. Dovést zemi do Evropské unie a předejít státnímu bankrotu reformou veřejných financí. Všechna čest, pokud ji splní. Ostatně i tehdy, pokud ji nesplní. Jsem velmi zvědav, jak si budou poté počínat její hrobaři.