Hra vabank

Bodem zlomu se zřejmě stala diskuze v Radě bezpečnosti, když se ukázalo, že podmínkou přijetí jakékoli rezoluce je uznání územní celistvosti Gruzie - jen to mohlo spustit "kosovský scénář" , tzn. zahájení mezinárodní diskuze o statutu sporných území. Stojí za připomenutí, že když v roce 1999 RB OSN schvalovala rezoluci č. 1244, jíž byl oficiálně ukončen válečný konflikt, právě Rusko do ní protlačilo bod o uznání územní celistvosti Jugoslávie, ačkoli již tehdy málokdo pochyboval o neodvratném odtržení Kosova.

Právě s tímto modelem nyní Moskva odmítla souhlasit, neboť chápala, že takový postup ji může připravit o vojenské zisky. V očích celého světa Rusko přestalo být arbitrem a stalo se stranou konfliktu. Ani společenská atmosféra uvnitř země neusnadňovala jakékoli diplomatické ústupky - státem ovládaná média navodila vskutku hysterickou atmosféru zápasu na život a na smrt, která nenechala vládě žádnou možnost pro vycouvání. Představa, že by někdo mohl připravit Rusko o vytoužené vítězství, donutila Kreml nejen náhle zrušit pravidla hry, ale šmahem shodit se stolu celou šachovnici i s figurkami.

Zdá se, že Rusko za sebou pálí mosty, aby učinilo situaci v každém případě nezvratnou. Očividně chápe, že zrušit tento rozsudek lze jen za podmínek úplné a bezvýhradné kapitulace.

Nový kurz už nepředpokládá úsilí o vnější legitimizaci vlastních kroků a neuznává žádný právní rámec, v němž by se mělo Rusko pohybovat. Spoléhá už jen a jen na vlastní sílu a na to, že svým jednáním dá sousedům najevo, kdo je skutečným pánem v regionu. Ruským krokem je zneuznána smysluplná existence všech institucí evropské politiky a bezpečnosti: NATO, OBSE, Evropské unie, Rady Evropy. Jejich první reakce byla bouřlivá, leč je sporné, zdali se zmůžou na jakoukoli konkrétní odpověď. Předchozí zkušenost nás nutí na tuto otázku odpovědět spíše záporně: degradace všech těchto organizací započala dávno a v poslední době se jen prohlubovala. Ruská demarše, pravda, může zapůsobit, aspoň na čas, jako katalyzátor stmelení. Pak se Moskva ocitne v sevření nepřátelských struktur, z nichž každá přispěje svým dílem k maximální izolaci Ruska. Avšak takový výsledek není zdaleka jistý. Příliš usilovně se nahlodávala od 90. let transatlantická jednota, příliš zašmodrchané jsou veškeré vztahy uvnitř tradičních aliancí. Na rozdíl od časů studené války se obsah zahraniční politiky v dnešním pozměněném světě neomezuje jen na konfrontaci dvou bloků.

Dmitrij Medveděv prohlásil, že vyhlídky na studenou válku Kreml neděsí: "Přežili jsme nejrůznější podmínky, přežijeme i tyto." Je příznačné, že ruský prezident a s ním i celá ruská společnost se už vůbec nenamáhají oddělit svůj dnešní stát od jeho předchůdce - Sovětského svazu, země o celé řády mocnější ve vojenském a politickém ohledu. A mimochodem, ani Sovětský svaz ony "různé podmínky" v posledku nepřežil. Pokud srovnáme potenciál současného Ruska se souhrnným potenciálem Západu, pochopíme, že Medveděvova země má nulovou šanci na úspěch v konfrontaci.

Situace na planetě je ovšem taková, že zkušenost studené války mnoho nevypovídá o možném výsledku takového konfliktu. Globalizace totiž není jen módním slůvkem, alebrž realitou světové ekonomiky a politiky. Čím vyvinutější je země, tím pevnější pavučinou vzájemných závislostí je opředena. Hlavní potíž Ameriky spočívá v tom, že má příliš mnoho nejrůznějších závazků, které nemůže zrušit, neboť ústup na každém malém úseku by mohl vyvolat negativní procesy na jiných místech. A to je právě to, v co doufá a na co spoléhá Rusko.

Západ se jen nesnadno přizpůsobuje k reáliím 21. století - k posunu mezinárodní politicko-ekonomické rovnováhy ve prospěch nových mocností z bývalého Třetího světa. Systém se stal mnohorozměrným a dopady jednotlivých kroků už nemají lineární povahu, jak tomu bylo ještě před čtvrtstoletím. Týká se to i samotného Ruska - o to více, že má k dispozici jen omezený instrumentář. Moskva zahájila mimořádně riskantní hru, hru o banku. Vítěz v takové hře bere všechno, leč i poražený o všechno přichází.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .