Horníci mohou dosáhnout pouze dílčího úspěchu

Naopak musí děsit všechny, kteří usilovně shánějí zaměstnání a z různých důvodů ho nemohou hledat v jiném regionu. Nervózní z údajů o nezaměstnanosti musí být také ti, kteří sice práci mají, ale mohli by o ni v nejbližší době přijít. To platí především o hornících. Poptávka po hnědém uhlí klesá, jeho těžba se vyplácí pouze za určitých podmínek a je zákonité, že dolů musí postupně ubývat.

Totéž platí o počtu lidí, kteří budou živi z dobývání uhlí. A právě tyto dvě protichůdné tendence názorně vyplouvají na povrch ve sporu o další osud dolu Kohinoor. Jeho zaměstnanci se snaží za každou cenu vynutit pokračování těžby. Byli by spokojeni, kdyby se uzavření dolu posunulo o pět let.

Co by dělali potom, s tím si hlavu nelámou. Současných starostí mají dost. Dovedou si totiž spočítat, že ztráta zaměstnání by jim vážně zkomplikovala život, proto jej riskují a tráví v podzemí dobu, která by jim mohla přinést slávu v podobě zápisu do Guinessovy knihy rekordů.

O to samozřejmě horníkům nejde. Jak neustále zdůrazňují, jde jim o prodej dolu novému majiteli, který by těžil dál uhlí. Vzhledem k tomu, že Mostecká uhelná společnost opakovaně tvrdí, že těžba v Kohinooru se jí nevyplácí, určitě by s takovouto transakcí souhlasila. S nadsázkou řečeno, na budovu generálního ředitelství by mohla vyvěsit transparent, že podporuje požadavky stávkujících horníků.

Tím spíš, že vláda nemá peníze na to, aby štědře dotovala plánovaný útlum. Pokud tedy vedení Mostecké uhelné společnosti nemlží a na těžbě v Kohinooru výrazně prodělává, musí se snažit tohoto břemene zbavit. Problém je v tom, že seriozní kupec se hledá těžko. Kdo by zaplatil miliony korun za podnik, který nemá perspektivu.

Musel by to být blázen, nebo hochštapler, který by se snažil intenzivně těžit. Ne však uhlí, ale peníze ze státní dotace na útlum, nebo majetek dolu, který má ještě nějakou cenu a na kterém by mohl vydělat. Hornickou terminologií řečeno, připravil by v Kohinooru klasický tunel.

Existuje samozřejmě i další varianta. Mostecká uhelná společnost je kolos, kterému by se těžba v tomto dole nemusela vyplatit, ale pro menší firmu by mohla být zajímavá. Samozřejmě za určitých podmínek. Dodávky uhlí z Kohinooru by musely být výrazně levnější než z Mostecké uhelné společnosti. Ta je na trhu usazena delší dobu a může případné konkurenci různým způsobem znepříjemňovat život. A protože i vývoz uhlí do zahraničí je omezen, měl by nový majitel potíže vytěženou surovinu prodat.

Jak už bylo řečeno, musel by ohromit cenou. Toho by mohl dosáhnout jediným způsobem. Musel by snížit náklady třeba tím, že by propustil část zaměstnanců a že by rubal uhlí pouze v místech, kde by to nebylo příliš nákladné. Takže uhlí v Kohinooru by se asi těžilo kratší časový úsek než pět let a podílel by se na něm jen zlomek současných zaměstnanců. A protože takovýto seriózní investor musí být vystrašen protestem horníků, nemůže mít o koupi zájem.

Buďto by pouze převzal štafetu od Mostecké uhelné společnosti a provozoval by nerentabilní podnik, nebo by začal dramaticky propouštět a mohl by počítat s dalšími sociálními nepokoji a s okupační stávkou.Proto ani Mostecká uhelná společnost nemůže být nakonec nadšena z protestní akce horníků. Ta jim sice pomáhá dolu se zbavit, zároveň však odrazuje solidní kupce. Takže vzrůstá riziko, že za svůj majetek nedostane řádně zaplaceno. Přesto je v lepší situaci, než protestující horníci.

Ti sice totiž mohou dosáhnout momentálního úspěchu, který se však nemá šanci proměnit v celkové vítězství, kterým by mělo být dlouhodobé zaměstnání. To by mohla přinést pouze změna politiky vlády.Účinnější je totiž vytvářet nová pracovní místa, než promrhat desítky milionů korun na pouhé oddálení zániku neperspektivních podniků.