Hledání smyslu života

Jednomu mému známému, konzervativnímu muži středního věku, celoživotnímu nekuřákovi, se před časem do rukou dostal balíček žvýkaček. Snad ho dostal při nějaké reklamní akci, snad mu ho dal kdosi jako vtip, snad tehdy prostě hledal žvýkačku a tyhle byly jediné, které měl někdo v okolí u sebe. Byly to žvýkačky s obsahem nikotinu, takové ty, které mají pomoci odnaučit se kouřit. Jak fungují k tomuhle účelu nevím, nikdy jsem to nezkoumal, snad ano, když si je někdo kupuje, na onoho mého známého však rozhodně zaúčinkovaly velice silně. Ač nikdy nebyl závislý na cigaretách, doutnících, či jiných kuřáckých lahůdkách, stal se velice závislým na žvýkání oněch nikotinových žvýkaček. Kouření, jak známo, ničí chuťové buňky, ty jeho jsou vystaveny zase dosti krutému mučení. Alespoň si myslím, že chuť piva či vína rozmělněnou chutí nikotinové žvýkačky by ty mé chuťové buňky stěží unesly. Ale stejně jako si kdysi Řekové oblíbili chuť retsiny, když jim borovicová pryskyřice utěsňující amfory s vínem původně nedopatřením víno ochutila - a to tak, že mnozí pravověrní vinaři jsou do dneška přesvědčeni, že přidávat pryskyřici do vína přinutili pravoslavné Řeky za své nadvlády muslimští Turci, aby tak svým poddaným znechutili popíjení alkoholu odporující Mohamedovým příkazům - tedy stejně jako si Řekové oblíbili retsinu, tento muž si oblíbil podivné spojení chutí dobrých nápojů a nechutné žvýkačky. Stal se na nikotinových žvýkačkách tak závislý, že si dnes nedokáže den bez nich vůbec představit a nářky kuřáků na to, kolik je při neustálém zdražování tabákových výrobků stojí jejich vášeň odbývá jen povzdechem: "JO, kde jsou ty doby, kdy jsem prožvýkal měsíčně jen tisícovku..." Svou závislost bere velmi stoicky a snad se jí ani nesnaží zbavit - přesto zvláště v období na konci roku bývá poněkud zádumčivý a poněkud zamračeně sleduje obvyklé spousty reklam na všemožné prostředky, které zaručeně pomohou zbavit se zlozvyku kouření, jimiž výrobci a obchodníci reagují na podivný lidský zvyk právě na nový rok rychle něco udělat se svým životem.

Ano, začátek roku bývá plný předsevzetí, často velice chvályhodných. Je pravda, že mnohým se asi v novoroční posilvestrovské kocovině, ochraptělým z množství kouře, lépe dělají sliby, že už nikdy se té sklenice a zapalovače nedotknou. Některým toto rozhodnutí vydrží až do druhého dne, některým dokonce týden a světe div se, někteří třeba opravdu se svými zlozvyky seknou navždy. I takové věci se kupodivu stávají. Koneckonců, nejdůležitější je stejně vždy onen úmysl se svým životem něco udělat, nějak ho obrátit k lepšímu příštímu. A když je zima a venku je stejně jako ve chvíli, kdy tohle píšu, tedy jedním slovem hnusno, sluníčko se neukáže už bůhvíkolikátý den a šedivé mraky vyzývají tak jedině k pláči, má člověk zvláště silné touhy po lepším životě.

Jenže lepším... Věta, že dobré úmysly dláždí cestu do pekel je sice strašně otřepaná, ale právě proto, že krutě pravdivá. A asi každému se nejednou stalo, že s dobrým úmyslem způsobil hotovou katastrofu. Ony zmučené obličeje těch, kterým jsme pomáhali a tiše, občas s těžko ovládaným vztekem vyslovovaná prosba "prosím, hlavně už mi nepomáhej", to vše pak člověka vede k přemítání, zda by nebylo lepší se raději na všechno vykašlat, o nic se nesnažit, protože stejně nic nemá smysl a nic jiného než průšvihy už nikde nečeká. Není v dobré duši většího spouštědla bezbřehého nihilismu než dobrý úmysl, který se zvrtne. A podobných dobrých skutků se často dopouštíme i sami na sobě - a i když to alespoň pak bolí zase jen nás, opakovaně to vyvolává pochybnosti o samotném smyslu života.

Mimochodem, smysl života - ano, to je přesně téma vhodné k lednovému počasí. Strávil jsem nedávno poměrně dlouhý čas v rozhovoru s dámou, která tuto otázku pojímala velice vážně. Dalo by se říci, že se do ní ponořila natolik, že hledání odpovědi na onu velkou základní otázku se jí stalo samotným smyslem. Inu, proč ne, jedinou chybou snad bylo, že ono hledání smyslu jí poněkud překrylo život sám. A nějak se jí ztratila ona základní pravda, že hledání smyslu má cenu, pokud k tomu smyslu dokážeme také nasměrovat samotný život. Že život bez smyslu je sice velice smutný a neuspokojivý, ale o nic přínosnější není smysl bez života. Douglas Adams ve svém slavném Stopařově průvodci po galaxii líčí takové hledání velké otázky života, vesmíru a vůbec. Jak známo, v této knize speciální super super počítač došel po mnoha milionech let zkoumání a propočtů k výsledku, že odpověď na tuto velkou otázku je čtyřicet dva. Jediným problémem, který tedy ještě bylo třeba dořešit byla jen drobnost - zjistit, jak vlastně měla přesně znít ona velká otázka.

Vzhledem k tomu, že právě život je touto otázkou, je pouhá odpověď nedostačující. Koneckonců, k čemu by nám byla. Ale abych nebyl špatně pochopen - kdo nehledá smysl svého života, bloudí světem bez cíle a většinou ani neví, co vše pokazil. Kdo kvůli hledání smyslu zapomíná na život, těžko něco pochopí. Zachází se životem jako nekuřák s nikotinovou žvýkačkou - ono totiž to, co se používá nepatřičně, nikdy nepovede k zdařilým výsledkům.