Hledání nového prezidenta

Jména, která v této souvislosti zatím padají, nejsou zcela neznámá, avšak rozhodně se nedá hovořit o obecně známých osobnostech. A co je nejdůležitější, nikdo zatím přesně neví, jaké jsou jejich politické názory , což pro člověka, vstupujícího do politiky, mělo být základní vybavení.

Otázka zní, zda-li pro budoucího kandidáta na prezidenta právě nedostatek názorů není tou ideální kvalifikací. Ivan Wilhelm, Pavel Klener a Helena Illnerová, to jsou nyní jména, se kterými se dosud hrálo. Nyní tedy nově přibylo jméno Pavla Rychetského. Absurdnost celé situace dokresloval výrok jednoho z vládních politiků, že tito kandidáti se musejí vládním poslancům a senátorům teprve představit, poněvadž ne všichni je znají. Sem až tedy dospělo hledání obecně přijatelné osobnosti. Má to být asi někdo, kdo se nikdy prokazatelně neangažoval v žádné politické straně, snad vyjma totalitní KSČ v případě rektora Wilhelma. Důležité ale je, aby nikdy nikoho ničím neurazil.

Výsledkem může být pouze, že prezidentem se stane naprosto bezbarvá figura bez zkušeností v politice, bez politických názorů, pouze tak či onak respektovaná v některém z oborů lidské činnosti, nejlépe v akademické obci. Jenže problémem je, že prezident je především politik, ač jeho pravomoci nejsou rozsáhlé, přece musí činit zásadní rozhodnutí, z nichž mnohá jsou velmi politická. Takový člověk by měl mít v politice alespoň nějakou zkušenost.

Doby, kdy se prezidenty stávají lidé ze zcela jiných oblastí než politické, bývají spíše dobami revolučními a takové snad už v České republice nejsou potřeba. Pokud by se tedy prezidentem skutečně stal některý ze současných kandidátů, i když je to spíše nepravděpodobné, Česká republika by dokázala, že je demokracií málo vyspělou.

Opoziční ODS správně upozorňuje, že současný způsob hledání nové hlavy státu je nedůstojný a tuto funkci znevažující, avšak pozastavuje se nad tím trochu účelově, jakoby si neuvědomovala, že se jí to také týká. Při volbě prezidenta republiky je totiž ve zcela jiném postavení, stanoveným Ústavou, než při vyslovování důvěry vládě. To je výhradně v kompetenci vládních stran a ty si mezi svými poslanci musejí zjednat pořádek. Stávající ústavní systém při volbě prezidenta předpokládá díky způsobu volby, že jde o otázku širšího politického konsensu.

Právě proto, že prezidenta volí obě komory, z nichž vliv na vládu má jen jedna z nich a které mohou mít různá složení, předpokládá se, že do volby hlavy státu může promluvit i opozice. Může jí výrazně ovlivnit nebo zablokovat. ODS si svým lpěním na jednom kandidátovi nepřijatelném pro ostatní vybrala druhou variantu.

ODS by si tedy měla uvědomit, že zvolení prezidenta není na rozdíl od zákona o rozpočtu nebo jiných zákonů pouze věcí vládní koalice. Samozřejmě je možné dobře pochopit důvody, proč ODS volbu prezidenta blokuje. Domnívá se totiž, že v přímé volbě by její kandidát disponoval většími šancemi.

Tím ale staví vládní koalici a potažmo celý proces do neřešitelné situace. Dochází tak už ke zmíněnému absurdnímu hledání kandidáta, který by nikomu nevadil.

Pro funkci prezidenta i samotný proces je to více než nedůstojné. Ukazuje to ale zároveň, že Ústava opravdu nevyhovuje současné situaci. Svým požadavkem konsensu totiž předpokládá existenci rozumných státotvorných sil, které kolem volby nerozpoutají frašku. Takové ovšem naše politické síly zjevně nejsou. Proto by Ústava měla pamatovat na tuto situaci a omezit počet jednotlivých voleb, případně zavést nějakou sankci, pokud volby budou směřovat do ztracena

Zřejmě nejprůchodnější by se jevila právě ta sankce, že pokud nebude prezident zvolen ve dvou či třech volbách, nastupovala by automaticky volba přímá podle zvláštního zákona. Tato novelizace Ústavy by byla velmi jednoduchá, prakticky by žádala doplnění jen jednoho odstavce a pak samozřejmě přijetí zvláštního zákona o přímé volbě. Mohla by snad také vyhovovat oběma stranám, přímou volbu by zaváděla jen pro případ ústavního patu.

Vládní strany by zřejmě co nejdříve měly sáhnout buď k této novelizaci nebo k přímé volbě, kterou ostatně samy slibovaly. Není to úplně ideální stav, dále platí, že přímá volba se pro Českou republiku nehodí a nemá v ní tradici. Avšak pokud není možno prezidenta zvolit jinak, nelze se jí vyhnout. Zesměšňovat prezidentskou funkci hledáním co nejneutrálnější osoby, pokud možno zcela bezbarvé, by mělo skončit