Hledá se eurokomisař

Hlavně proto, aby po splnění všech procedur mohla nová komise začít pracovat co nejdříve. Ta stávající kvůli protahující se ratifikaci lisabonské smlouvy už přesluhuje a musel jí být proto mimořádně prodloužen mandát. Vzhledem k tomu, jak se Česká republika projevila během předsednictví v Radě Evropské unie a jak neúměrně protahovala dokončení ratifikace lisabonské smlouvy, není pro zbytek unie překvapením, že i v otázce výběru kandidáta na eurokomisaře si čeští politici dávají na čas. Tím jednak mohou oddálit vznik nové komise a zároveň výrazně snižují šance na to, aby země získala pro svého eurokomisaře prestižní oblast.

Pro tuzemské politické poměry je příznačné, že se nehledá vhodná osoba podle toho, zda může podpořit zmiňované ambice, ale podle toho, kdo ji navrhuje. Zkrátka můžeme být svědky souboje, ve kterém si dvě nejsilnější strany v zemi chtějí dokázat, že bez jejich souhlasu žádný kandidát neprojde. Výběr vhodného adepta na eurokomisaře je sice v rukou vlády, ta však nemá dostatečnou politickou sílu, proto si netroufá rozhodnout sama bez posvěcení stranickými sekretariáty. A protože "úřednický" kabinet vznikl na základě dohody občanských a sociálních demokratů, právě bez jejich vzájemné dohody asi žádný kandidát vybrán nebude.

V souvislosti s tím, kdo by jím mohl být, už padla celá řada jmen. Do doby, než jedno z nich definitivně schválí vláda, je třeba brát nejrůznější informace s rezervou. Zároveň některé návrhy, které se na veřejnosti objevily, názorně ilustrují, že než o hledání nejvhodnějšího adepta, jde o nejrůznější vnitropolitické hry.

Například nápad vyslat do Evropské komise současného premiéra Jana Fischera. Kdyby tento návrh prošel, mimo jiné by to znamenalo pád vlády. Fischer by musel podat demisi a podle ústavy by tento krok automaticky znamenal demisi celého kabinetu. Země by musela hledat nového premiéra. Zároveň by se rozehrála partie o to, jak obsadit jednotlivé posty. Sice by se nabízelo formální řešení, tedy jmenování všech dosavadních ministrů, ale není zdaleka jisté, že by se tak skutečně stalo. Vzhledem k tomu, že politické strany nechtějí do sněmovních voleb převzít přímou odpovědnost za spravování této země, je momentálně česká politická scéna méně přehledná. Mimo jiné to nahrává nejrůznějším zákulisním lobbyistickým tlakům. A protože vláda by měla rozhodnout o mnohamiliardové vládní zakázce týkající se odstraňování ekologických škod, mohl by případný pád vlády rozpoutat lítý zákulisní boj o obsazení některých důležitých ministerských křesel.

Nemělo by se rovněž zapomínat na to, že Fischerův kabinet se těší mimořádné přízni veřejnosti. Ta byla v poslední době frustrována chováním politiků kolem pádu Topolánkovy vlády a hledání řešení politické krize včetně vypsaných a následně zrušených předčasných voleb. Rozpad současného kabinetu by tuto frustraci mohl ještě posílit. O narušení fungování důležité instituce lze hovořit rovněž v případě uvažované nominace guvernéra České národní banky Zdeňka Tůmy.

To, že se tato jména v úvahách politiků objevila, lze chápat buďto jako jejich bezradnost nalézt vhodného adepta, nebo jako snahu využít této chvíle a prosadit nejrůznější vnitropolitické zájmy. Ať už je blíže pravdě jedna či druhá varianta, je zřejmé, že tuzemští politici nasměrovali proces výběru eurokomisaře k tomu, aby Česká republika získala pro něj takovou oblast, ve které nemá Evropská komise prakticky žádné pravomoci a je z tohoto důvodu považována za druhořadou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .