Hlas o nedůvěře vládě

Vydat se k předčasným volbám cestou sestavení tří vlád, které ve sněmovně postupně nezískají důvěru, je velmi kostrbaté a rovněž prakticky vyloučené. Znamená to, že i v případě pádu Grossova kabinetu se velmi pravděpodobně neotevře cesta k předčasným volbám. Zároveň to znamená, že by nějaká vláda musela zemi dovést k volbám řádným, které se uskuteční zhruba za rok a čtvrt. Jaká by mohla být?

Teoreticky úřednická s jasně omezeným mandátem. Problém je v tom, že provizorium by trvalo příliš dlouho a některé politické strany by asi nechtěly riskovat, že by mohly ztrácet body u voličů za kritiku neschopné vlády, protože by žádná taková spjatá s konkrétní politickou stranou de facto neexistovala. Takže by přicházela v úvahu spíš vláda tvořená představiteli současných parlamentních stran. Komunisté jsou pro tuto roli i nyní mimo hru. Unionisté jsou marginální stranou. Lidovci z vlády právě odcházejí a těžko by do nového kabinetu mohli zamířit. Jednak občanští demokraté nemají momentálně eminentní zájem chopit se moci.

Jednak sociální demokraté by podle všeho s lidovci do koalice znovu nešli. Takže jediný, kdo stojí o vládnutí, je Stanislav Gross. Ten je však už u moci a dělá všechno proto, aby se u ní udržel až do řádných voleb. Politici tak rozehráli hru dvou tváří, ze které momentálně obtížně hledají východisko. Opoziční občanští demokraté nechtějí ztratit svoji tvář a musí tlačit na pád vlády a hlavně na odchod Grosse z premiérského křesla, byť na něm ve skutečnosti nemají velký zájem. Jejich zájmem je naopak co největší diskreditace vládnoucích sociálních demokratů spoluprací s komunisty vedoucí k zatlačení ČSSD do pozice malé levicové strany. Rozhodně by se ODS lépe vedla kampaň ve stylu - buďto my, nebo komunisté, než občanští demokraté versus ČSSD.

Rovněž lidovci hrají dvojí hru. Na jedné straně udělali několik kroků směřujících k rozpadu koalice, na druhé straně se usilovně snaží vytvořit dojem, že koalici rozbít nechtěli a už vůbec nehodlali přispět k posílení pozice komunistů. Unionisté a sociální demokraté zase bruslí v tom, že chtějí zůstat u moci a dovedou si spočítat, že se tak nejpravděpodobněji může stát s pomocí komunistů. Zároveň však tvrdí, že o podporu komunistů nestojí. Když se to všechno dá dohromady, pro politiky by bylo ideální, kdyby Grossově vládě nebyla vyslovena nedůvěra a kdyby sociální demokraté a unionisté mohli veřejnosti tvrdit, že to není zásluha pouze komunistů.

Do tohoto scénáře by mohlo zapadnout rozhodnutí komunistů, že se patrně hlasování zdrží a tím vládu nepoloží. Přitom v tomto případě je to stejné, jako kdyby pro vládu hlasovali. Jak z této situace chtějí politici se ctí vybruslit, to člověku používajícímu selský rozum, nemůže být jasné. Podobné rozpaky pak musí provázet slova o tom, že v nynější situaci by měly přijít zásadní kroky hlavy státu. V případě, že vládě nebude vyslovena nedůvěra, není zřejmé, jaké by měly být. President republiky podle platné ústavy nemůže svévolně odvolat premiéra a tím pádem položit vládu. Musí mít k tomu impuls poslanecké sněmovny.

Rovněž z ústavy, především z jejího ducha, je patrné, že Václav Klaus musí vyhovět žádosti premiéra a přijmout demisi jednotlivých ministrů. Zároveň by tento krok neměl nijak neúměrně protahovat, byť lhůta v ústavě žádná není. V ústavě rovněž není nikde psáno, kolik ministrů by muselo rezignovat, aby se dalo hovořit o pádu celé vlády. Takže i masivní demise mohou být považovány za rekonstrukci kabinetu a president do ní nemůže výrazně zasanovat. Samozřejmě pokud nehodlá brzdit odchod starých a jmenování nových ministrů. Takže občan je zavalen různými nejasnými a mnohdy protichůdnými informacemi, kvůli kterým se v současné krizi nemůže orientovat.

To musí pouze posilovat jeho pocit, že politika je špína, o kterou je lepší se nezajímat. Což může vést k dalšímu poklesu volební účasti a ke zvětšení propasti mezi občany a politikou. Kdyby tomu bylo jinak, pak bychom už dnes o politické krizi mluvit nemuseli. V zavedených demokraciích by po skandálu premiér odstoupil. Případně by ho k odchodu donutila jeho vlastní strana. Kdyby ani k tomu nedošlo, opustili by vládu bez okolků zbývající koaliční partneři. Politici by pak sestavili novou vládu, která by získala ve sněmovně podporu. O předčasných volbách by ani neuvažovali, protože k jejich vypsání by nebyl důvod. Osobní problémy premiéra jím určitě nejsou. Žijeme však v České republice, takže si zítra ráno může zapnout televizi a sledovat další díl absurdní a pořádně zamotané frašky, ve kterou se politická krize během týdnů proměnila.