Gruzie v konfliktu dvou pravoslaví

Ruské invazi totiž předcházel dlouhý vývoj, který začal v podstatě hned po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Jeho součástí bylo vraždění a vyhánění gruzínského obyvatelstva jak z Jižní Osetie, tak i z Abcházie. Kdyby se statisíce uprchlíků vrátily zpět byla by většina tamních obyvatel rozhodně proti ruské invazi. Případné referendum by nepochybně dopadlo ve prospěch setrvání v Gruzii. Moskva tedy postupuje přímo učebnicově - podle návodu, jak odtrhnout nějaké území pro sebe. A samozřejmě nemá zájem na tom, aby se uprchlíci mohli vrátit.

Celý konflikt tím pádem citelně ovlivňuje i tamní církve. Zajímavost spočívá v tom, že stojí proti sobě dvě pravoslavné země - navíc v místě, které leží v těsném sousedství muslimských oblastí, kde hrozí nebezpečné aktivity radikálních islamistů. Jaké postoje tedy zastává ruské a gruzínské pravoslaví? A nakolik se tamní církve angažují v jinak čistě politickém konfliktu?

Hned na počátku je třeba konstatovat, že obě pravoslavné církve podporují každá svoje politické vedení. Ruské pravoslaví podporuje Moskvu a gruzínské podporuje Tbilisi. Přesto mezi nimi existují kontakty, jež se ovšem projevují pouze v humanitární oblasti. Díky společnému úsilí gruzínského patriarchy Ilii II. a ruského metropolity Kirila se například podařilo otevřít cestu pro humanitární pomoc do města Gori, ve kterém se mimochodem kdysi narodil Stalin. Žádný politický přesah ale vztahy mezi oběma církvemi, jak se zdá, nemají. Zeptal jsem se ředitele gruzínského vysílání Svobodné Evropy Davida Kakabadzeho, jaká je situace v Jižní Osetii.

(1:49 0902 Gruzie 1) David Kakabadze říká, že oficiálně zůstává Jižní Osetie nadále pod gruzínskou církví, konkrétně pod biskupstvím Tschinvali a Nikosi. Tamní biskup Isaia byl ve vesnici Nikosi, když byla těžce bombardována. Tři dny a tři noci strávil bez potravin a bez vody. Přesto se, stejně jako všichni ostatní biskupové, rozhodl zůstat na místě a nakonec přežil, ačkoliv jeho církev byla kompletně vyrabována. Realita je ovšem taková, že ruské pravoslavní vyvíjí v oblasti značné aktivity, hlavně ze Severní Osetie. Konkrétně biskup z Vladikavkazu tam několikrát osobně zavítal a snaží se dlouhodobě zvýšit svůj vliv. Účastnil se dokonce oslav jihoosecké "nezávislosti". Takže existuje jakési dvojvládí, ve kterém se rozchází oficiální struktury a reálný život, zatímco oblast se stále víc přiklání k Moskvě..

V Abcházii je situace poněkud jiná. David Kakabadze říká, že ruské aspirace tam byly od začátku mnohem otevřenější (0902 Gruzie 2). Moskva tam nepostupovala natolik skrytě, jako v Jižní Osetii. Snaha o anexi byla přímočará, neboť tuto oblast považuje Moskva málem za součást Ruska. Takže i ruská pravoslavná církev tam byla podstatně méně diplomatická a dnešní Abcházie je nábožensky v podstatě pod ní.

Mimochodem, každá z oblastí má svoji řeč. Obyvatelé Abcházie patří jazykově do severokavkazské oblasti, zatímco Gruzínci patří do rodiny jihokavkazskych jazyků. Vzájemně si tedy nerozumějí. Stejně je tomu s obyvateli Jižní Osetie, kteří mluví pro změnu indoevropským jazykem. Celý Kavkaz byl kdysi arabskými historiky nazýván pohořím jazyků. Těžké podmínky tam zabraňovaly migraci obyvatel, takže se ve značné izolaci vyvíjely zcela různé řeči. Na relativně malém území existují dnes stovky různých jazyků.

Davida Kakabadzeho jsem se ještě zeptal, jak silná je vlastně v Gruzii církev. (0902 Gruzie 3) Říká, že pravoslaví má značný vliv, hlavně po získání nezávislosti. Být v církvi je jakýsi trend nebo dokonce móda. V sovětských časech byla církev pod tlakem a nyní je reakce obyvatelstva opačná. Mnoho lidí - hlavně mladých - chodí do kostela a vidí v tom i jistý patriotismus. Z jiných křesťanských denominací stojí za zmínku katolíci a po získání samostatnosti se obnovila také evangelická církev, kterou tam v 18. století založili němečtí osadníci.

Z jiných náboženství je významný islám, který vyznává 5% obyvatel. Týká se to především autonomní Adžarské oblasti u Černého moře, jež je muslimská, přestože tamní obyvatelé jsou etničtí Gruzínci. Po staletí byli totiž pod tureckou vládou, takže přijali islám. Jde tedy o případ, podobný dnešní Bosně. Ve středovýchodní části země, nedadleko Tbilisi, pak žijí rovněž muslimští Azerbajdžánci.

Není pochyb o tom, že konflikt dvou pravoslavných zemí na Kavkazu výrazně oslabuje obě strany. Dobře si to uvědomuje i patriarcha Ilia II., který ve svém provolání poznamenal, že "Bůh spojuje, zatímco ďábel rozděluje".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .