Gripeny přiletěly

Oponenti nákupu dodávali, že je to dobře. Kritizovali především naprostou absenci jasné koncepce české armády a její role v rámci Severoatlantické aliance. Podle jejich názoru bylo vynaložení několika miliard korun zbytečným utrácením. Vzdušný prostor České republiky se podle kritiků gripenů dá střežit v rámci aliance a na zapojení české armády do akcí NATO by podle nich byly spíše potřeba dopravní letouny, než stíhačky. Jak ukázal další vývoj, zamítnutí gripenů nebylo definitivní. Po výběrovém řízení nakonec rozhodla česká vláda, že si gripeny Česká republika pořídí.

Proti původní nabídce z roku 2002 došlo k posunu nejenom v množství strojů, ale také v částce, na kterou nové stíhačky přijdou, a v tom, že tentokrát nejde o koupi, ale o jejich pronájem. Ani v tomto případě nevyvolalo rozhodnutí vlády pouze nadšení. Naopak oponenti i nadále poukazují na to, že stíhačky nebyly nikdy prověřeny v boji. Je rovněž sporné, zda jsou gripeny schopny součinnosti se všemi systémy NATO.

Když se k tomu přidá fakt, že Maďaři nemají zatím nejlepší zkušenosti s plněním slibů ze strany dodavatelů letounů, je zřejmé, že tento obchod i nadále provází celá řada spekulací. Ty samozřejmě poněkud slábnou tváří tvář realitě, že obchod už byl uzavřen a nelze na něm nic zásadního změnit. Přesto nebýt současné politické krize, rozhořela by se polemika kolem gripenů v těchto dnech patrně naplno. Do České republiky totiž přiletělo šest strojů. Přebrány byly pouze tři. Ostatní neprošly přejímkou. Přestavitelé armády sice tvrdí, že jde o maličkosti a že by vše mělo být v dohledné době v pořádku. Nic to však nemění na faktu, že všechny stíhačky nebyly úplně ve stoprocentním stavu. To přiživuje spekulace, že gripeny nejsou nejspolehlivější stíhačky, které jsou momentálně v rámci NATO k dispozici.

Tím spíš, že gripeny byly před odletem do České republiky podrobeny celé řadě přísných testů a měly být tudíž v naprostém pořádku. Jak dokázala realita, nebyly. Takže přílet nových stíhaček nedodal obhájcům jejich nákupu nové a pádné argumenty. V této souvislosti lze připomenout i anabázi kolem bitevních letounů L-159 za téměř padesát miliard korun. Armáda časem přišla na to, že je nepotřebuje a snažila se je prodat, samozřejmě pod cenou. Lze si přát, aby gripeny dopadly lépe a ve výzbroji armády plně funkční zůstaly. Přesto by při každé příležitosti mělo zaznít, že armáda si při přezbrojování nepočíná systematicky a s delší perspektivou. Kdyby tomu bylo jinak, muselo by její prioritou být pořízení jiného typu letadel.

Konkrétně dopravních, které by sloužily při nejrůznějších vojenských misích, nebo i při přepravě ústavních činitelů. Řeč je o tzv. vládní letce, která dosluhuje a jejíž stav ohrožuje životy předních politiků. Tyto stárnoucí letouny jsou nejenom nebezpečné, ale i ekonomicky nevýhodné. Neúměrné náklady na provoz nemoderních strojů jsou řádově o desítky milionů vyšší, než u strojů nových a lehčích. Je tedy přirozené, že se obnova tzv. vládní letky řeší. Podobně jako v případě pořízení gripenů je však sporné, zda nejlepším způsobem. Ve hře jsou rovněž miliardy. Také tentokrát je otázkou, zda by tyto finance nešlo využít lépe. Chybějící důkladná analýza a odborná diskuse při úvahách o nákupu nových strojů pro tzv. vládní letku, mohou být dalším signálem, že se s penězi daňových poplatníků nezachází šetrně.

Ti by určitě nenamítali nic proti tomu, kdyby se někteří čeští politici, samozřejmě s výjimkou nejvyšších představitelů, přepravovali pravidelnými linkami a nevyužívali vládních speciálů. Určitě by to pro politiky nebylo nic degradujícího a státní pokladnu by to mohlo vyjít levněji. Podobně jako ochrana vzdušného prostoru České republiky jiným způsobem než pomocí problematických a nedostatečně prověřených gripenů. Nekoncepční přístup k přezbrojování českého armádního letectva tak vyvolává dojem, že za snahou o pořízení nových strojů nejsou hlavně potřeby obrany a fungování státu, ale sen o lákavých provizích.