Gripeny na českém nebi

Rovněž je sporné, nakolik jsou do ní zahrnuty další náklady. Například na vyškolení pilotů a obslužného personálu, na dovybavení některými přístroji a samozřejmě také na provoz a údržbu letadel. Přesto je zřejmé, že se celková částka pohybuje v řádech miliard korun. Což znamená, že jde o velmi zajímavý obchod. Nelze se proto divit, že se kolem něho shromáždilo tolik protichůdných zájmů. Zákulisní lobování běželo naplno a na veřejnost se dostávaly nejrůznější informace, u kterých je velmi těžké rozeznat, z jakého důvodu byly do médií vypuštěny a nakolik jsou hodnověrné. Přesto existují okolnosti, které výhodnost pronájmu gripenů zpochybňují.

Například v době, kdy Zemanova vláda rozhodla o nákupu gripenů, aby později kvůli nedostatku peněz od tohoto záměru kabinet odstoupil, bylo kritizováno výběrové řízení. O jeho průhlednosti asi nejlépe vypovídá fakt, že ze soutěže postupně odstoupili všichni zájemci s výjimkou firmy, která nabízela právě gripeny. Tehdy se spekulovalo o tom, že podmínky soutěže jsou nastaveny tak, aby zvítězily švédské stíhací letouny. Další otazníky jsou kolem toho, zda jsou gripeny schopny součinnosti se systémy vojsk NATO. Hovoří se například o pochybnostech, zda gripeny dokáží rozlišit mezi vlastními a cizími letouny, což je v případě nějaké ostré akce životně důležité. Navíc tyto letouny nikdy nebyly prověřeny v boji, takže není možné zodpovědně tvrdit, jak se ve vypjaté situaci chovají.

Dalším mínusem může být tvrzení, že bez speciálních úprav nejsou gripeny schopny nést různé rakety a inteligentní munici. Právě zkušenosti Maďarů, kteří si gripeny rovněž pořizují, dokazují, že od slibů vyřčených při jednání ke konkrétní podobě a schopnostem letadel může být občas hodně daleko. Sporné je rovněž to, zda si Česká republika pořizuje nové stíhačky pouze na deset let. Pronájem má být sice ohraničen touto dobou. Lze si však představit, že kdyby se české letectvo rozhodlo přejít k jiným strojům, přišlo by to na miliardy korun. A je otázkou, zda by se na to našly peníze. Pokud by se prokázalo, že švédské letouny mají problémy fungovat v rámci NATO, neměla by česká armáda asi na vybranou a musela by se vrátit k letounům, které používá většina vojsk v alianci.

Což by byl v konečném součtu pro kapsy českých daňových poplatníků drahý špás. Je zkrátka s podivem, že se o tak zásadní věci jedná léta a nakonec se vybere varianta, o které existuje celá řada pochybností. Navíc je vláda nedokáže na veřejnosti hodnověrně vyvrátit. Bylo by to důležité například kvůli tomu, že stíhačky F-16, které byly České republice nabízeny, mají vůči gripenům řadu výhod. Především jsou odzkoušeny v boji. Jsou nejrozšířenějším nadzvukovým letounem v řadách NATO. Není proto problém s jejich součinností a samozřejmě ani se servisem v různých státech aliance. Přesto vyšly nabídky z Belgie, Nizozemska, Kanady a Spojených států naprázdno.

Česká armáda si tedy pořídí nové stroje, které provází problematická pověst. Za těchto okolností mohou mít pravdu ti, kteří tvrdí, že jde o zbytečný rozmar. Vždyť armáda dostává ze státního rozpočtu na svoji reformu méně financí, než jí bylo slibováno. V situaci přechodu na plně profesionální armádu by se mohly miliardy, určené na pronájem stíhaček, použít na důležitější věci. Třeba na posílení jednotek, které mají v zahraničí velmi dobré jméno a dělají reklamu jak české armádě, tak i celému státu. Řeč je o specialistech na boj proti zbraním hromadného ničení, nebo na poskytování zdravotnických služeb.

Účast v různých misích navíc dokázala, že pokud česká armáda potřebuje letouny, pak většinou ty dopravní. Právě s jejich pomocí by mohla pružněji rozmisťovat jednotky v oblastech, kde jsou potřeba. Vzdušný prostor nad republikou by pak mohly střežit síly NATO. Vzhledem k rozloze našeho státu by to nebyl velký problém. Možná menší, než gripeny na českém nebi.