Grebeníčkův odchod - chytrý tah?

Do té doby se zavázal k plnění bobříka mlčení a o nic sdílnější nejsou ani jeho straničtí kolegové. Přesto se dá z některých jejich reakcí usuzovat na to, zda je jim tento krok předsedy proti mysli či nikoli. Ovšem ani tady se nekoná nic překvapivého. Ti, co byli na straně Grebeníčka na ní zůstali a ti, co se už před časem snažili o jeho přesun na jiné pozice svůj názor také nezměnili. Pokud tedy měl být tento Grebeníčkův krok jenom testem loajality členstva, nic nového mu zřejmě nepřinesl. O tom, že ve straně je latentní pnutí mezi reformně orientovanými členy a konzervativní částí se všeobecně ví. Proč ale strana, která chce navenek pro potenciální voliče působit jednotně a názorově konzistentně, která se snaží vyhýbat stranickým, politickým i osobním skandálům v počátku předvolebním období připouští výměnu na postu nejvyšším? Za normálních okolností by pro takto navenek působící stranu byla podobná výměna doslova smrtící. Svědčila by totiž o tom, že strana není taková, za jakou ji mají považovat její voliči i ostatní občané, že se jen dokáže přetvařovat a disciplinovaně vystupovat navenek. Ostatně disciplína bylo to poslední, co této straně kdykoli v minulosti i přítomnosti scházelo. Pokud bychom připustili, že tento krok je motivován právě blížícími se volbami, pak je otázkou, co má vlastně znamenat, jaký signál strana pro své partnery a protivníky vysílá.

První čeho si je možno v této souvislosti povšimnout, jsou reakce z ostatních stran a z nich budou komunisté jistě odvozovat své další kroky. Především je možno zaznamenat pozitivní reakci od předsedy vlády Jiřího Paroubka. Ten byl sice krokem pana Grebeníčka překvapen, protože jak poznamenal, komunikovalo se mu s ním dobře, ale hned přispěchal s ujištěním, že i s případným nástupcem Vojtěchem Filipem se mu bude komunikovat dobře. Ono překvapení pana Paroubka bylo zřejmě způsobeno i tím, že na tomto kroku neměl žádnou zásluhu, protože to by bylo jiné kafe, kdyby třeba komunistům doporučil změnu vedení a oni by byli ti, co by museli reagovat. Takto komunisté vzali Paroubkovi vítr z plachet a reagovat bude muset on. A to tím spíše, že se před časem vyjádřil o možné povolební spolupráci s komunisty - ovšem za jistých předpokladů. Krok, který udělal Grebeníček, tak bude znamenat i zkoušku, zda to předseda vlády myslel doopravdy. Teprve pak po takovém ujištění by mohly následovat další vstřícné kroky. V opačném případě by zřejmě Grebeníček ve své funkci z pověření ústředního výboru do voleb zůstal.

Jiří Paroubek skutečně takový vstřícný signál vyslal a sice, že je pro něj daleko přijatelnější menšinová vláda s podporou komunistů než velká koalice s ODS. Odmítl sice vzít komunisty přímo do vlády, ale první sbližující krok byl učiněn. Pokud pozorujeme reakce koaličních partnerů sociální demokracie, není možné přehlédnout jistou nervozitu z faktu, že se tu ještě před koncem volebního období připravuje levolevá varianta vlády. Menší vládní strany mají strach, že by mohly být ze hry vyšachovány už před koncem volebního období, vždyť 111 hlasů pro levici je opravdu silné lákadlo a argument. Ostatně právě na tuto strunu nesčetněkrát udeřil předseda Grebeníček. A tak můžeme zaznamenat slova Jana Kasala o tom, že tento tah je jen fígl, jak si otevřít cestu k příští vládní pozici a že toto sbližování ČSSD a KSČM znamená znesnadnění koaliční spolupráce. Ještě dál ve svých obavách šel představitel Unie svobody Pavel Němec, když řekl, že doufá, že sociální demokracie bude dál dodržovat koaliční smlouvu. V obou případech je znát značná nervozita. Pokud i toto měl být jeden z efektů kroku pana Grebeníčka, pak mu vyšel. Poněkud nešťastně se v této souvislosti vyjádřil předseda ODS Mirek Topolánek, který v něm opět rozehrál protikomunistickou notu, aniž by se jakkoli vyjádřil k podstatě věci. Reakce v každém případě vypovídají o tom, že komunisté jsou, ať se to někomu líbí či ne, důležitou součástí naší politické scény. A jestliže si tedy předseda komunistů Grebeníček před 12 lety usmyslel, že z této tehdy skomírající strany udělá stranu respektovanou, bez jejíhož požehnání se v této republice nic neuskuteční, pak se mu to povedlo beze zbytku. Vždyť stačí, aby oznámil, že se hodlá odporoučet ze své funkce a na politické scéně to vyvolá doslova divy.

Jen jedno panu předsedovi zřejmě nevyšlo. Jestliže ve svém prohlášení k plánovanému odchodu z funkce napsal, že strana má mít své programové cíle a těmi se řídit a ne se pro osobní ambice některých podbízet programu jiných stran, pak právě tento jeho krok otevírá tuto možnost. Snahou Miroslava Grebeníčka totiž nikdy nebylo hrát na levici druhé housle, ale naopak být primáriem. A ze všech jeho kroků čišela snaha udělat stranu po této stránce silnou a jak se říká akceschopnou, připravenou k převzetí moci. I k převzetí a integraci svých potenciálních partnerů, jak bychom mohli eufemisticky nazvat vynucené sloučení.

Pokud tedy bude strana pokračovat v podobných vstřícných krocích, může se stát, že ztratí pro své pravověrné voliče onu přitažlivost a pak by naopak ono splynutí s jinou podobou levice hrozilo jí. Otázkou pak ovšem zůstává, jaká nová levice by z takové mesaliance vznikla.