Genocida a největší humanitární krize na světě

O toto slovo se ovšem vedou spory. Většina pozorovatelů na místě nepochybuje, že masové vraždění desetitisíců bezbranných lidí je skutečně cíleným vyhlazováním. Spojené státy termín genocida dávno použily. OSN to ale dodnes odmítá - musela by totiž docela jinak přistoupit k řešení konfliktu, a k tomu velká ochota zatím není. Hlavně použití mírových sil se chce světová organizace raději vyhnout. A to je jeden z důvodů zdrženlivého vyjadřování.

V Radě bezpečnosti se o Súdánu několikrát mluvilo, ale bez valného výsledku. Islámské země dávají od konfliktu ruce pryč, přestože v Dárfúru jsou (podobně jako v Chartúmu) muslimové. Vraždění má spíš etnickou než náboženskou podobu, i když ve filosofii polovojenských jednotek, podporovaných vládou, je to prakticky totéž. Oběti jsou černí Afričané, vraždící jednotky tvoří Arabové.

Současný stav je doslova hrozivý. Prognózy jsou ale ještě horší. Z domovů byla vyhnána čtvrtina obyvatel provincie, tedy zhruba 1,5 milionu lidí. Většina z nich žije v těžkých podmínkách stanových táborů. Jídlo pro ně zabezpečuje příslušná sekce OSN. Prakticky to znamená, že poskytuje jídlo pro více než milion lidí. Dalších 400 000 je totiž v nedostupných oblastech, takže jejich podmínky jsou mnohem horší.

Agentura OSN pro výživu odhaduje, že příští rok bude na její pomoc odkázáno nejenom 1,5 milionu utečenců, ale také obyvatelé oblasti, kteří zůstali doma. To znamená dohromady necelé tři miliony lidí. Kvůli nájezdům milicí a jejich plenění totiž nebylo na celé polovině dárfurských polí zaseto, takže se v celých oblastech nedá s žádnou úrodou počítat. Mimochodem, i to je nepochybně jedna ze strategií milicí. Podle lidí na místě se rolníci bojí vyjít na pole, protože by je tam mohla čekat smrt.

Události navíc postihly i domácí zvířata, což je informace, o které se příliš nemluví, má ale vážné důsledky. Celá stáda jsou uvězněna v pouštních oblastech - podle odhadů se jedná o 100 000 kusů velbloudů a krav. V Dárfúru se rozpadá křehká infrastruktura, takže není za co, a není kde nakoupit jídlo či krmivo. Když tedy Carlos Veloso z agentury OSN pro výživu dostal otázku, zda jsou tři miliony hladovějících nejhorším scenářem, odpověděl suše: nikoliv, je to středně špatný svenář.

Zodpovědnost za situaci má v první řadě vláda, která nejprve milice podporovala a dodávala jim zbraně. Potom, když OSN pohrozila sankcemi, začala tvrdit, že se snaží dostat milice pod kontrolu, ale jaksi se jí to nedaří. Vyskytly se případy útoků na humanitární pracovníky, což znamenalo stažení - nebo aspoň přerušení - jejich misí.

V těchto dnech oznámila britská charita Save the Children (tedy Zachraňte děti), že svých 350 pracovníků stahuje z bezpečnostních důvodů. Čtyři její pracovníci totiž přišli o život a vedení organizace dospělo k závěru, že přerušení bojů je v nedozírnu. Mike Aaronson, který organizaci vede, doslova prohlásil: "Jsme zdrceni z toho, že nedokážeme pokračovat ve zdravotnické pomoci, výživě, ochraně a vzdělávání dětí, kterých je v oblasti 250 000". Riziko je příliš vysoké.

Dodejme, že hrozbu sankcí se podařilo režimu odvrátit už dvakrát: v létě a na podzim. Ve skutečnosti ale žádné velké kroky Chartúm nepodnikl, spíš panuje podezření, že se jinak tváří a jinak koná. Súdán je naneštěstí tak trochu zapomenutou zemí, a vláda v Chartúmu z toho dokáže těžit.

V nynější situaci se angažuje hlavně Africká unie, což je organizace s velkými ambicemi. Chtěla by sjednotit Afriku po vzoru Evropské unie. Výsledky vykazuje ale zatím poměrně malé. V Dárfúru má své pozorovatele a snaží se zprostředkovat jednání znepřátelených stran. Vštšinou se podaří dostat jejich zástupce za jednací stůl, ale všechno zůstává u slibů.

Určitou iniciativu vyvíjejí také země černého kontinentu. O dohodu se snaží údajně Libye, jejíž vládce Muammar Kaddáfí chce dokázat Západu, že se skutečně polepšil. Její snahy vyzněly ale začátkem tohoto týdne naprázdno. S oběma stranami se setkal také nigerijský prezident Obasandža, požívající na kontinentu značnou úctu. Doma, v hlavním městě Abudži, hostil rozhovory, sponzorované Africkou unií, ale opoziční skupiny z nich odešly, když se ukázalo, že dochází k útokům i během jednání.

Je otázka, zda Africká unie dokáže dovést k úspěšnému řešení tak náročnou záležitost, jakou se Dárfúr stal. OSN dává této organizaci volnou ruku a snad až příliš důvěry a času. Nade všemi přitom visí jako Damoklův meč přízrak totálního selhání mezinárodního společenství ve Rwandě. Opakování čehosi takového samozřejmě nikdo nechce. I tam bylo ale nakonec rozhodujícím parametrem váhání okolního světa.