František Kupka: Válka v odstínu modré
Významná osobnost českého a světového moderního malířství. Jeden ze zakladatelů abstraktní malby a tvůrce nových výtvarných směrů. Jakoby do těchto charakteristik ani nezapadala zmínka o tom, že převážně ve Francii žijící František Kupka byl českým vlastencem, který se mezi prvními vydal se zbraní v ruce hájit zcela novou myšlenku české samostatnosti. Mnohé tehdy jeho postoj překvapil. Jak si charismatický umělec vedl v zákopech i v zázemí první světové války?
Pivní tácky i Mánesův duch
František Kupka byl rodákem z malebného východočeského Opočna, mládí prožil v nedaleké Dobrušce. Vyučil se sedlářem a studoval na řemeslnické škole v Jaroměři. Malířský talent byl u něj patrný prakticky od mládí, kdy si přivydělával malováním vývěsních štítů, pivních tácků nebo obrázků svatých. Pedagogové a rodinní známí mu tehdy pomohli nejen k nasměrování na pražskou akademii, ale i k spiritismu. Později byl pro zvýšenou citlivost své osobnosti najímán jako médium a sám vyprávěl, jak komunikoval třeba s duchem malíře Josefa Mánesa a jak ho vyvolávání duchů zaměstnávalo až náruživě.
Jeden z běžných pařížských géniů
Vyšší vnímavost a zájem o filozofii i okultismus provázely Kupku i na vídeňské Akademie der Bildenden Künste. Maloval tehdy hlavně symbolická a alegorická témata, a jelikož bylo jeho nadání zcela zřejmé, dostal brzo možnost stipendia na pařížské Akademie Julian a později i na École des Beaux-Arts. Do hlavního města evropského umění odešel Kupka v roce 1895, kdy mu bylo dvacet čtyři let. Paříž přelomu století byla oslňujícím místem a Kupka se zde usadil natrvalo. Později si zde našel i ženu Eugénii přezdívanou Nini a dokonce uvažoval o přijetí francouzského občanství. Brzo začal být známý, jeho přístupy k uměleckému vyjadřování byly zcela originální. Snažil se propojit malbu s hudbou a poezií, zajímal se o futurismus, na plátno chtěl zachytit vedle obvyklých tvarů a barev i dojmy, zvuky nebo světlo.
Příliš starý na válku?
Když vypukla válka, táhlo už Kupkovi na třiačtyřicet. Zejména své francouzské přátele zcela ohromil, když se téměř ihned přihlásil do Francouzské cizinecké legie. Kupkův přítel a spolubojovník na frontě Blais Cendrars, švýcarský spisovatel a básník, tehdy považoval Kupku za příliš starého na službu ve zbrani. Kupka ale zjevně ani po skoro dvacetiletém pobytu v Paříži neztratil zájem o svou vlast. Je to překvapující i proto, že nebyl s domovinou v častém kontaktu. Psal si však třeba se starším kolegou Vojtěchem Hynaisem. V cizinecké legii se ale jeho kroky spojily s jiným skvělým českým umělcem, sochařem Otto Gutfreundem.
Po pás ve zmrzlé vodě
Kupku i Gutfreunda bychom záhy po jejich vstupu do cizinecké legie našli v řadách slavné české roty Nazdar, která byla jedním z prvních českých samostatných útvarů na bojištích 1. světové války. Oba bojovali v krvavé bitvě u Champagne poblíž Remeše v listopadu 1914. Rota Nazdar v oblasti operovala až do května roku 1915, kdy došlo k jejímu nejslavnějšímu a zároveň poslednímu vystoupení v bitvě u Arrasu. Toho se už ale Kupka neúčastnil. Podle některých autorů byl v dřívějších bojích raněn, jiné verze mluví o onemocnění a omrzlinách. Básník Cendrars se především během zimních pobytů v zákopech nepřestával divit Kupkovu vojenskému zápalu: „…voda nám často sahala až po pás a mrzlo…nevím, proč se hlásil jako dobrovolník.“
Vousatý legionář
Patrně opravdu potíže se žlučníkem a omrzliny stály za evakuací Františka Kupky z fronty. Peklem bitvy u Arrasu si tak prošel Otto Gutfreund sám a byl zde očitým svědkem smrti prvního velitele roty Nazdar Václava Dostala. O tom, že i Kupka byl spjat se svými bojovníky, i když už s nimi nebyl přímo v poli, svědčí jeho obraz Smrt praporečníka Bezdíčka a dobrovolníka Šíbala u Arrasu. Na dramatické scéně jsou oba vojáci zachyceni, jak s nasazenými bodáky a s vytřeštěnýma očima právě pronikají do nepřátelského zákopu. Dodnes je ovšem zachován i jiný Kupkův akvarel, na němž malíř v bojovém postavení a s tváří porostlou hustým vousem zachytil sám sebe. Obraz dodnes upoutá zejména použitím krásných odstínů Kupkovy oblíbené modré barvy.
Dobrý anděl Nini a malíř v odboji
O ne již úplně nejmladšího Kupku stíhaného nemocemi a strádáním neměli obavu jen spolubojovníci a přátelé, ale také jeho žena Nini, která svého manžela jezdívala navštěvovat i do první linie. Tato pozoruhodná žena pracovala jinak během války v muniční továrně a rodinu zajišťovala hmotně. Od jara 1915 už však o svého muže přece jen nemusela mít takový strach. Kupka už nebojoval se zbraní v ruce, ale oháněl se opět štětcem a barvami. Maloval plakáty zesměšňující monarchii, navrhoval uniformy a prapor legií, poštovní známky, vyznamenání, pohlednice aj. Podepisoval se tehdy pseudonymy Josef Dálný nebo Paul Regnard. Dokonce se seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem a pomáhal organizovat československé legie ve Francii.
V čele České kolonie
Zajímavou epizodou ve válečných aktivitách Františka Kupky bylo jeho angažmá v České kolonii ve Francii. Tato odbojová organizace sdružovala několik krajanských spolků a své síly v ní spojilo mnoho zajímavých osobností spjatých s českým prostředím. František Kupka zastával v kolonii jeden čas dokonce funkci předsedy. Právě z titulu této funkce se snažil intervenovat ve prospěch českých vojáků a svých bývalých spolubojovníků v čele s Otou Gutfreundem, když byli po aplikaci nešťastného Bérengérova zákona intervenováni v zajateckém táboře v Saint – Michel de Frigolet na jihu Francie. Zákon tehdy zakazoval působení cizozemců ve francouzské armádě a od roku 1916 byli v táboře nedaleko Lyonu drženi nejen Češi a Slováci, ale také třeba Srbové nebo Chorvati.
Hrdinové a zajatci
Mluvčím Čechů byl tehdy Oto Gutfreund. Protestoval u francouzských úřadů a stěžoval si i u Kupkovy České kolonie. Vedle ponížení se tehdy museli bývalí hrdinové od Arrasu, Artois či Champagne vyrovnávat i s těžkými životními podmínkami, které v táboře panovaly. Kupka si musel počínat velice diplomaticky, československá věc zdaleka ještě neměla silnou pozici, a tak se vězni dostali z nespravedlivého věznění až v roce 1918. Gutfreund měl dokonce nějaký čas dojem, že Kupka nepracuje pro věc s takovým zápalem, jak by si autor první kubistické sochy představoval. Ale později i on pochopil, že Kupka musel jednat velmi obezřetně a že asi ve věci víc udělat nemohl.
Konec kolektivního bláznovství
František Kupka zůstal v československém vojsku až do roku 1920. Navrhl postupně prapory pro 21., 22., a 23. pluk nové armády, v roce 1919 se podílel na uspořádání výstavy Obrazy z bojišť Francie a postupně byl povyšován až do hodnosti kapitána. Kmenově byl 1. března 1920 zařazen k 21. Československému střeleckému pluku. Svou misi ale v té době považoval za skončenou. Jednomu příteli tehdy napsal: „V Praze jsem dovlastenčil a dovojákoval, teď již také té české vlasti mám dost… Válka je skončena, konec všech kolektivních bláznovství, ať žijou silné individuality!“
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
