Fischerova vláda podala demisi

Z pohledu odcházejícího premiéra Jana Fischera naopak hodně pomalu. Když na začátku května loňského roku přebíral moc, myslel si, že po půl roce zamíří zpět do čela statistického úřadu. Z několikaměsíčního záskoku se nakonec vyklubala více než roční štace. Zároveň se Fischer od září nevrací do statistického úřadu, ale nastupuje do Evropské banky pro obnovu a rozvoj.

Jak už jsme se mohli přesvědčit několikrát, v tuzemské politice nelze dopředu žádné překvapivé zvraty vyloučit. Ostatně stačí připomenout už vypsané předčasné volby, které byly nakonec rozhodnutím Ústavního soudu zrušeny. Zkrátka přechodné provizorium nakonec vydrželo déle než Grossův kabinet a Fischer seděl v premiérském křesle přibližně stejně dlouho jako Jiří Paroubek. Přesto vládní tým pod vedením Jana Fischera měl k regulérní vládě poměrně daleko.

Samozřejmě ne z pohledu české ústavy. Ta nezná vládu s přívlastkem úřednická nebo přechodná. Pokud kabinet získá ve sněmovně důvěru, může normálně fungovat až do doby než bude vystřídán novou vládou.. Fischerův tým tak teoreticky mohl spravovat zemi stejným způsobem jako jeho předchůdci. Prakticky to však bylo vyloučené. Občanští a sociální demokraté, kteří stáli u jeho zrodu, mu jasně vymezili mantinely. Ty představovalo několik hlavních úkolů.

Prvním z nich bylo důstojné dokončení předsednictví v Radě Evropské unie. Druhým pak dovedení země k předčasným volbám, posléze k řádným. Kvůli posunutí termínu voleb, musel Fischerův kabinet vyřešit další rébus. Tím bylo prosazení státního rozpočtu na rok 2010. Tento návrh musel balancovat mezi zájmy ODS a ČSSD. Výsledkem byl rozpočtový deficit pohybující se kolem 163 miliard korun. Politici tak propásli šanci, jak srazit schodek výrazným způsobem dolů a odpovědnost za řadu nepopulárních škrtů přenést na bedra Fischerovy „úřednické“ vlády.

Způsob sestavení a prosazení rozpočtu na letošní rok ilustruje, že kabinet měl svázané ruce a že jeho působení bylo přece jenom ztrátou času. Ostatně nebývale vysoká obliba Fischerova týmu u veřejnosti toho může být důkazem. V českých poměrech se totiž většinou na výsluní popularity vyhřívají politici, kteří nemají na řadu témat vyhraněný názor a nepouštějí se do kontroverzních věcí. Pochopitelně to platí i o přízni udělované občany jednotlivým vládám.
Z odstupem času a po sněmovních volbách se dá tvrdit, že na Fischerově vládě spíše prodělala sociální demokracie. Sesazením Topolánkova kabinetu ztratili sociální demokraté snadný terč. Do „úřednické“ vlády, na které se navíc sami podíleli, se mohli jen obtížně trefovat. A protože do tohoto projektu vstupovali jako opoziční strana, připravili se sami o jednu z nejúčinnějších předvolebních zbraní, kterou je kritika vlády opozicí.

V souvislosti s provizorním kabinetem lze upozornit také na to, že i udržovací vláda nevydržela po celou dobu ve stejné sestavě. Obměna byla jednak vynucena tím, že ministři původně usedali do svých křesel na časově omezenou dobu. Proto se například ministr životního prostředí Ladislav Miko vrátil zpět do Bruselu. Pomyslnou štafetu po něm převzal Jan Dusík. Ani on se řádného konce kabinetu nedočkal. Odstoupil kvůli sporům, které se týkaly modernizace elektrárny v Prunéřově. Tento případ vyhrotil vztah mezi premiérem a zelenými, kteří stáhli své ministry z vlády. Byli jen dva, navíc Michaelu Kocábovi se kabinet moc opustit nechtělo.

Tento krok zelených neměl nakonec na fungování vlády žádný podstatný vliv. Přesto ukázal na paradoxní postavení „úřednické“ vlády, o jejíž fungování sváděly politické strany v zákulisí poměrně intenzivní boj a ve které, měli na práci některých resortů větší vliv lobbyisté či stranické sekretariáty než premiér Fischer.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.