Filipíny po katastrofě a násilí ruských vojáků v Evropě v roce 1945
Hektický svět internetu se přestane brzy zajímat o Filipíny postižené strašným tajfunem, ale my se tam ještě jednou vrátíme, abychom se dověděli, jak se tam lidé snaží obnovit normální život. Naše další téma nás vrátí na konec druhé světové války, abychom si připomněli chmurný osud zemí, kterými procházela vítězná armáda. Nakonec se zastavíme v Londýně na výstavě znamenitého malíře Jamese Whistlera.
Filipíny po katastrofě
Tajfun Haiyan nejen ničil domy a vyvracel stromy, ale především ohrozil živobytí stovek tisíc Filipínců. Mnozí z nich začínají znovu, ale někteří mají pocit, že zmizela veškerá naděje. Do ostrovní země se vydali zpravodajové německé stanice Deutsche Welle a stojí za to přečíst si jejich postřehy.
Na drůbeží farmě pana Roberta Almodii se už nerozléhá kvokání. Jeho slepice a kuřata sedí na slunci v pobořených klecích a skoro se nehýbají. Zvířatům je horko – tajfun poničil klece, které jsou jen provizorně zastřešeny. Třetina z osmdesáti tisíc slepic tajfun nepřežily a ty, co zbyly, pomalu umírají – příčinou je utrpěný otřes a žhnoucí slunce. Hospodář by rád obnovil kurníky ve vesničce San Augustin na ostrově Bantayanu, ale chybí mu stavební materiál.
Panu Almodiovi zůstalo ve skladišti alespoň dost krmiva pro drůbež. Jeho tenkou střechu tajfun naštěstí neodnesl, a na sousedním ostrově bude snad k dostání dost potravy pro slepice. Horší je, že jeho cena bude ještě dlouho příliš vysoká. Zaměstnanci třídí ve skladišti vajíčka podle velikosti. Je jich tu několik tisíc, což je zlomek množství, které tu bylo před tajfunem. Navzdory tomu pan Almodia neztratil odvahu. „Přežijeme a krok za krokem farmu obnovíme,“ říká odhodlaně.
Jen několik kilometrů na jihovýchod od Almodiovy farmy je bílá písečná pláž. Voda i nebe jsou zářivě modré. Za pláží je les kokosových palem, ale spoustu stromů pokácela a vyvrátila bouře. Tajfun je úplně zničil, takže zbyly jen pařezy. Je to pohroma, protože Bantayan byl malý turistický ráj.
Ani před nedávnou bouří sem nemířilo mnoho lidí, kteří by tu strávili dovolenou, ale pro ostrovany byli turisté důležitým zdrojem příjmů. Cestovatelé se často uchýlili do malého podniku Caffe del Mare v malém městě Santa Fe v jižní části ostrova. Paní Harriette Carnabuciová se tu dokázala slušně uživit. Mladá Filipínka vede restauraci se svým italským manželem. Když byla v Evropě zima, bývalo tu docela rušno.
U baru stojí právě tři turisté. Paní Carnabuciová roznáší nápoje, hosté sedí na bambusových židlích a jejich tváře osvětlují matné žárovky. Elektřinu dodává generátor. „Není tu tekoucí voda ani elektřina a všude kolem je jen zkáza,“ říká jeden cizinec. Chtělo by to co nejrychlejší změnu, aby se o zdejší kraj začalo zajímat více turistů.
Wolfgang Knabe se rozhodl, že tu navzdory bouřím zůstane. Důchodce, který pochází z Frankfurtu, pobývá na tomto ostrově už dva roky. V Café del Mare se za chvíli rozpovídal a rozhodně prohlásil, že tajfun ho z ostrova nedostane. „Nikdy nás tu nebylo tolik třeba jako teď,“ říká a omlouvá se, že je mu do pláče.
Pan Knabe podporuje humanitární organizaci, která den předtím pomohla rozdělit tři a půl tisíce porcí jídla. Jeho řeč je plná optimismu: „Podívejte se tady kolem sebe – je to moc pěkné vidět lidí, jak začínají znovu. Všude slyšíte, jak bouchají kladiva. Všechno se dá zase do pořádku.“
Na ostrově Bantayanu se už začíná stavět, ale ještě zdaleka není hotov základní úklid. Na asfaltové silnici musíte každou chvíli strhnout řízení a auto se nepřetržitě kymácí. Menší cesty jsou zataraseny popadanými stromy a provoz co chvíli zastaví střepy a hřebíky. Cesta do města Madridejos, které leží nedaleko severního výběžku ostrova Cebu, trvá novinářům mnohem déle, než čekali. Ani tady nemají všechny domy střechy, které jim odnesl tajfun, a ekonomika, která byla před přírodní pohromou i tak dost slabá, je nyní v troskách.
Skupina mladých lidí sedí ve stínu vedle cesty. Jejich vůdce Michael Babaylo potvrzuje, že tu chybí tekoucí voda i elektřina. „Nemáme práci,“ říká, „a nemáme ani dost stavebního materiálu. A tak jen sedíme a čekáme, až přijde další pomoc.“
Analytik Steven Rood, který zastupuje Asijskou nadaci na Filipínách a dalších ostrovních zemích Tichomoří, říká, že filipínská vláda se snaží pomáhat lidem, které postihl tajfun, ale mnozí z nich mají stále pocit, že o ně nikdo nedbá a že se na ně zapomíná. Asi deset dní po tajfunu se v ostrovní zemi zvedla vlna kritiky – vláda prezidenta Benigna Aquina čelila výtkám, že pomalu rozdává humanitární pomoc.
Vláda se hájí, že opravdová humanitární pomoc teprve začíná, ale jako by si neuvědomovala, že podcenila nutnost účinné komunikace s veřejností. Lidem je třeba věrohodně vysvětlit, jaké pomoci a kdy se mohou dočkat. Důležitá bude spolupráce místních úřadů s mezinárodními dárci. Armáda by se měla při zvládání krizových situací naučit spolupracovat s ozbrojenými silami Spojených států a Japonska, aby se předešlo zmatkům.
Filipínské úřady dokázaly evakuovat nejméně 120 tisíc lidí do bezpečných oblastí, čímž zachránily mnoho životů. Nikdo nezahynul pod sesuvem půdy, protože lidé byli včas odstěhovaní. Počet mrtvých byl děsivý v oblastech, které přímo zasáhl nápor bouře v podobě čtyřmetrových vln. Předběžné výsledky ohledání těl ukazují, že 80 procent obětí se utopilo.
Filipíny se budou muset připravit na další přírodní pohromy dalšími investicemi do infrastruktury, které jsou závislé na hospodářském růstu. Neobejde se to bez výstavby odolnějších útočišť před bouřemi a budování dlážděných cest, které zpřístupní místa, která byla při katastrofě odříznuta od vnější pomoci. Významná role připadne městům a obcím, které se musí bezprostředně spolehnout na vlastní síly.
Agónie osvobození
Kanadský deník National Post uveřejnil výňatky z nové knihy významné americké novinářky Anne Applebaumové Železná opona. Autorka, která je manželkou polského ministra zahraničí Radoslava Sikorského, píše už řadu let o komunismu a vývoji občanské společnosti ve střední a východní Evropě.
Ani nyní není snadné zjistit, co se stalo ve střední Evropě v posledních pěti měsících druhé světové války, protože na tuto krvavou dobu jsou rozdílné vzpomínky. V sovětském dějepise byla poslední fáze války popisována jednoznačně jako série osvobození. Varšava, Budapešť, Praha, Vídeň a Berlín se zbavily jařma nacistického Německa, přicházelo jedno vítězství za druhým, lidé se radovali a do jejich zemí se vracela svoboda.
Ale existují i jiná vyprávění. Němci a zejména Berlíňané vám toho o květnu 1945 a následujících událostech celá desetiletí skoro nic neřekli. Teď si ale velmi dobře vzpomínají na loupežení, svévolné násilí a především na hromadné znásilňování, které provázelo sovětský vpád.
Rudá armáda napadala ve střední Evropě místní partyzány, kteří bojovali proti Němcům, ale nebyli to komunisté. Všude vládlo náhodné i záměrné násilí. V Polsku, Maďarsku, Německu, Československu, Rumunsku a Bulharsku se příchod Rudé armády málokdy líčí jako čisté osvobození – místo toho slyšíte o surovém začátku nové okupace.
A přesto znamenal příchod Rudé armády svobodu pro miliony lidí. Sovětští vojáci otevřeli brány Osvětimi a Birkenau, Majdanku, Stuthoffu a Sachsenhausenu. Vězení gestapa se vyprázdnila. Židé opouštěli úkryty ve stodolách a sklepích a mohli se pomalu vracet k tomu, co připomínalo normální život.
Sovětská pomoc se neomezila jen na Židy. Poláci mohli na západě své země opět mluvit na veřejnosti svým jazykem. Z obchodů, trolejbusů a restaurací mizely nápisy „jen pro Němce“ a polská města se zbavila svých německých jmen. Hitlerovi odpůrci vítali sovětské vojáky v Německu stejně jako miliony Čechů a Maďarů.
O osvobození mluví i četní Poláci, ale spousta lidí nepopírá, že Rudá armáda po sobě zanechávala zkázu. Mnozí mluví o tatarském vpádu – není to jen výraz xenofobie, protože to vystihuje nevídanou míru násilí. Americký diplomat George Kennan mluvil o asijských hordách a Sověti byli líčeni jako úplně jiná lidská rasa, jejíž chování nedávalo smysl.
Na druhé straně ani sovětští vojáci nechápali střední Evropu, kde je ohromilo její hmotné bohatství. Rusové slýchali od revoluce o chudobě, nezaměstnanosti a bídě kapitalismu a o nadřazenosti jejich společenské soustavy. Ve východním Polsku, jedné z nejchudších částí Evropy, našli obyčejné rolníky, kteří měli několik slepic, pár krav a více než jedno oblečení. Ve srovnání se zoufalou chudobou, blátivými cestami a malými dřevěnými chaloupkami venkovského Ruska to byla země hojnosti.
Když přišli ruští vojáci do Německa, nevěřili vlastním očím při pohledu na dvoupodlažní předměstské domy s elektřinou, plynem, koupelnami a krásně udržovanými zahradami. Viděli také vily bohaté berlínské buržoazie a fantastický přepych zámků a jiných panských sídel. Tisíce rozzlobených vojáků se v Německu ptaly: „Proč k nám ti Němci přišli? Co u nás chtěli?“
A tak kradli a kradli. Likéry a dámské prádlo, nábytek a porcelán, bicykly a len brali nejen v Německu, ale i v Polsku, Maďarsku, Československu, v pobaltských státech a na Balkáně. Téměř mýtický význam měly pro ruské vojáky náramkové hodinky, kterých nosili na zápěstí třeba šest nad sebou. Ze slavné fotografie mladého sovětského hrdiny vztyčujícího rudý prapor nad berlínským říšským sněmem se musel zástup hodinek vyretušovat.
V Budapešti byla hodinková posedlost Rusů pověstná. Když byl pár měsíců po válce v biografu týdeník o konferenci v Jaltě a prezident Roosevelt při rozhovoru se Stalinem zvedl ruku, někdo z obecenstva vykřikl: „Dej si pozor na hodinky!“ A co Rusové neukradli, to často zničili. Při pouličních bojích utrpěl Berlín i Budapešť hodně škod, ale Rudá armáda se tu také oddávala bezdůvodnému ničení pro ničení.
Ve Hnězdně, které je kolébkou polského křesťanství, sovětští tankisté úmyslně zničili tisíciletou katedrálu, která neměla žádný vojenský význam. Na léta ukrývaných fotografiích jsou tanky, které na náměstí jen tak pálí na starou budovu. Ve Vratislavi sovětští vojáci schválně zapálili domy v centru starého města, vypálili do základu neocenitelnou sbírku univerzitní knihovny, městské muzeum a několik kostelů. Loupežení a boření pokračovalo řadu měsíců, bylo časem promyšlenější a nakonec dostalo oficiální název reparace.
Zesurověné vojáky jakoby spalovala touha po pomstě. Ve válce přišli o přátele, manželky a děti a po Němcích zbyly v jejich vlasti spálené vesnice a hromadné hroby. Strašné byly útoky na civilisty, které se rozmohly dlouho před příchodem ruské armády do Berlína. Začalo to už v Polsku, v Maďarsku to bylo ještě horší a v Německu to nabylo děsivé podoby. Spisovatel Vasilij Grossman potkal procesí stovek sovětských dětí odcházejících z německého zajetí, které mířily na východ. Vojáci a důstojníci hleděli upřeně do tváří a hledali ztracené syny a dcery deportované do Německa.
Vojáci řádili na obsazeném území jako pominutí a jejich obětí se stávaly ženy všeho věku, které byly často hromadně znásilněny a pak někdy i zavražděny. A nebyly to jen cizinky, odnesly to i sovětské dívky osvobozené z táborů a samozřejmě i Polky a ženy jiných národností. Po válce se to zamlčovalo, ale v té době si na řádění vojáků stěžovali i místní komunisté. Znásilňování bylo běžné, často v přítomnosti rodičů a manželů postižených žen.
Komunistický odbojář Robert Bialek se vrátil ze slavnostního setkání se sovětskými osvoboditeli, kterým nabídl pomoc. Když přišel domů, zjistil, že jeho žena byla znásilněna. Surovost dvou ruských vojáků ho zlomila, přestože to nedokázalo ani mučení, ani nejrafinovanější přesvědčování. V té chvíli si přál, aby byl jako mnoho jako přátel pohřben pod troskami města.
Američan v Londýně
James Whistler to neměl jednoduché. Narodil se roku 1834 v Massachussetts, ale ve Spojených státech strávil jen dětství. V patnácti letech se tam vrátil, ale po nezdaru na vojenské akademii ve West Pointu se vydal do Paříže a stal se malířem. Večerník London Evening Standard upozorňuje, že ve skutečnosti to bylo složitější.
Když mu bylo devět let, strávil rok v ruském Petrohradě, kde jeho otec působil jako inženýr na stavbě železnice. V té době se mladý James učil kreslit na Carské akademii výtvarných umění a ve čtrnácti letech už chodil do školy v Londýně, kde ho nadchl Rembrandt a William Hogarth.
Roku 1849 major Whistler zemřel a jeho rodina se usadila v americkém Connecticutu. Jamesovi bylo 21 let, když začal jeho studentský život v Paříži, ale o čtyři roky později se odstěhoval do Londýna, kde žila rodina jeho sestry. V tamních uměleckých kruzích si získal značnou popularitu, ale často cestoval a nakonec si otevřel ateliér v Paříži.
Rusové, kteří ho naučili kreslit, se k němu nijak zvlášť nehlásí. Francouzi ho vzali mezi sebe jako impresionistu – byl stejně starý jako Pissarro, Manet, Fantin-Latour, Cézanne a Monet – ale uznávali ho jen okrajově. Angličané si cenili jeho smyslu pro humor, ale vytýkali mu sklon k zlomyslnosti. Američané ho většinou nepovažovali za svého, ale galerie v londýnském Dulwichi na to nedbala, když uspořádala výstavu pod názvem Whistler a Temže aneb Američan v Londýně.
Whistlerova práce v anglickém hlavním městě začíná lepty a suchými jehlami, které zachytily pohled na londýnskou Temži počínaje rokem 1859. Whistler pracoval jako rytec skoro celý život – s grafikou začínal ve 24 letech na cestě po severní Francii a Porýní a končil na Korsice dva roky před svou smrtí v 69 letech. Ale byl to i pozoruhodný malíř.
Na svých plátnech pracoval Whistler celé roky a stále je předělával. Pohled na starý Westminster mu však roku 1862 zabral jen několik týdnů a znamenal v jeho díle předěl. Obraz odpovídá realistické tradici francouzského malířství – jeho atmosféru určuje zmírající světlo na sklonku dne, které porušují jen bílé haleny dělníků bourajících starý most.
Na obraze Wapping, což je jméno čtvrti na východě Londýna, sedí v popředí u stolu mladá žena ve společnosti dvou mužů. Jejich jednoduché temné postavy kontrastují se světlem zalitou řekou, kterou ovládá pestrá lidská práce. Dominantou je parní člun kouřící z červeného komína, který pluje po Temži těsně nad dívčinou hlavou.
Pruh vody mezi ní a velkou lodí je sotva vidět mezi dalšími velkými plavidly, nad nimiž se tyčí vysoké stěžně a vlají plachty. Ve volném prostoru na vodě se míhají i malé veslice a několik nákladních lodí. Tlumený fialový odstín na obzoru vyvolává dojem obrysů dalších velkých plavidel. Malíř začal pracovat na obraze přímo na místě v roce 1860 a dokončil ho ve svém ateliéru o čtyři roky později.
Obraz Hnědá a stříbrná aneb Starý most Battersea byl objednán roku 1859, ale vznikl až roku 1863. Není to skutečný výjev ze života na Temži. Hrstka lodníků na nábřeží i detaily mostu působí realisticky, ale obrazu vládne atmosféra svítání. Ranní spěch je ponořen do ticha a působí skoro abstraktně. Je to předzvěst Whistlerovy cesty k obrazům, kde tahy štětce jen naznačují život na řece. Budovy v pozadí jen tušíme. Vrcholem tohoto vývoje je Nokturno v černé a zlaté aneb Padající ohňostroj z roku 1874.
Výstava Američan v Londýně – Whistler a Temže je v galerii v londýnském Dulwichi otevřena do 12. ledna.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
