Fantóm opery

Volební kampaň jako by tam vůbec neprobíhala. Dmitrij Medvěděv je na všech obrazovkách denně, jenže jeho sebeprezentace je technokratická, strohá, nudná a vztahuje se především k jeho vicepremiérským povinnostem. Jako by vůbec nešlo o volbu prezidenta, nýbrž o služební povýšení, které on už v rodinném kruhu oslavil.

Kdo je pan Medvěděv, zatím zůstává záhadou, leč jedno je zřejmé již dnes, že je teprve v samém počátku své cesty. Není to žádný vizionář. Ať už se objevuje s Putinem nebo bez něho, znovu a znovu opakuje prostinkou myšlenku: máme se vcelku fajn, ale nebylo by marné, kdybychom se měli ještě trochu lépe. Nicméně i přes tuto nápadnou nevýraznost ve společenském povětří převládá pocit, že se věci mohou změnit k lepšímu, jakási předtucha oblevy. V Putinově čeledníku má totiž Medvěděv pověst mírného liberála. Podporuje ho pasivní, ale pokrokovější část politické elity. Problém je v tom, že Medvěděv nespojuje se svým jménem žádný reformátorský patos. Putin vlastně začínal také jako šedá eminence, ale velmi rychle rozvinul, jak se nyní říká, vlastní projekt - vrátit Rusku velmocenské postavení. To je to, co si i dnes připisuje k dobru. Čím více se mu tento projekt dařil, tím těžší razil krok, tím hrubších forem nabývala společenská diskuze, až definitivně degradovala v povinnou sadu konvulzních gest. Pro poznání jevu je vždy nejdůležitější kontext: tak jako po velkém bubnování zaráží náhlé ticho, tak na Putinově agresivním pozadí nepolitická kampaň Medvěděva je vnímána skoro jako politická demonstrace. Nejde o to, co Medvěděv řekl, nýbrž o to, o čem zarytě mlčí. Neplánuje žádné radikální změny, nehodlá prudce otáčet kormidlem dějin. Jeho volební slogan "Kupředu, Rusko!" je nejenže výpůjčkou od Berlusconiho, ale je ideologicky dutý, příhodný leda tak pro fandění na fotbalovém utkání nebo na finále Davisova poháru.

Medvěděv v ničem vědomě nenapodobuje Putina, mluví záměrně tišším hlasem než jeho pán, aby zdůraznil svou oddanost a poddanost. A nikdy neučinil ani zmínku o tom, že by hodlal zrušit cenzuru, obnovit přímé volby gubernátorů nebo vrátit regionům jejich ústavní právo na hlas v horní komoře parlamentu, o zrušení monstrprocesů nemluvě. Skeptici tvrdí, že Medveděv se jako čert kříže bojí přebírat Putinovy mocenské atributy - a to proto, že je v žádném případě nemůže použít. Sotva bude na podzim provádět v živém vysílání seance obcování s lidem a v zimě přijímat přísahu přiživovaných novinářů na věrnost v rámci inscenovaného brífinku.

Ještě nedávno tak populární mobilizační kampaně, zejména protizápadní hodinky nenávisti, časem možná zajdou na úbytě - již nyní viditelně slábnou. Nudná Medvěděvova volební kampaň je vedena slovníkem účetního nebo provozáře. Chybí jí květnaté výrazivo Putinské rétoriky jako "vlci si žerou, koho chtějí," "šakalové, jež číhají kolem západních ambasád" anebo "stínoví sponzoři pomerančových revolucí," schází jí hrozby "utopit v hajzlíku" anebo "udělat obřízku až ke kořenu". Zatímco Medvěděv veřejnost zatím nudí, Putinův kult osobnosti jakoby mávnutím kouzelného proutku ztrácí na barvě a přitažlivosti.

Problém nástupce vlastně vyřešen není a alternativa zůstává stále stejná: buďto se mezi prezidentem a premiérem musejí vyměnit kompetence, anebo Putin bude muset svého nástupce a parťáka v dohledné době sesadit a znovu vzít opratě do vlastních rukou. Pak dnešní oblevová nálada se bude jevit jako přechodný výkyv a drobné nedorozumění.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .