Evropští kontrarevolucionáři chtějí návrat starých časů. Nostalgie ale není program

11. únor 2018
Jaroslaw Kaczyński

Sto let od Velké říjnové revoluce obchází starým kontinentem strašák, který by se dal charakterizovat jako stesk po starých dobrých časech. „Ti, kteří žádají radikální změnu a vyhrávají volby, nejsou prošedivělí levičáci, ani bolševici máchající revolvery, ale převážně starší muži v dobře padnoucích oblecích,“ rozepisuje se komentátor švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung o vlně nostalgie po minulosti a o polarizaci společnosti.

Vypočítává, že maďarský premiér Viktor Orbán mluví o kulturní kontrarevoluci, nejsilnější muž Polska Jarosław Kaczyński volá po národní revoluci a německý politik z Křesťansko-sociální unie Bavorska (CSU) Alexander Dobrindt teskní po konzervatismu. Podobné hlasy se přitom ozývají také z Vídně a Washingtonu.

Idealizovaná minulost

Pojem „revoluce“ kdysi znamenal krok vpřed do neznámé budoucnosti a revolucionářské snahy často končily krvavými bitkami. V současné době ale nacionální konzervativci chápou stejný termín jako krok zpět, krok do „starých dobrých“ časů.

Podle amerického historika a novináře Marka Lilly začínají ty nejúspěšnější slogany dnešní doby souslovím „Jednou bylo...“. Kaczyński například požaduje návrat Evropy k modelu národních států. Dobrindt zase sní o obnovení doby před protesty roku 1968, myslí si švýcarský deník.

To vše by podle něj bylo pochopitelné za předpokladu, že by současný význam slova revoluce asocioval jeho původní obsah, tedy obnovení či navrácení již existujících poměrů. Velká říjnová revoluce v roce 1917, stejně jako uchopení moci nacisty v roce 1933 spojily významovou stránku slova neoddělitelně s krveprolitím a vražděním.

Není proto náhoda, že poklidné revoluce ve střední a východní Evropě na konci studené války nesou přídavek „sametové“, na postsovětském území se nověji odehrály například revoluce oranžová nebo revoluce růží. Takové označení je vymezuje vůči krvavým událostem 20. století.

17. listopad 1989 na Václavském náměstí

Lze přitom říct, že poklidné revoluce ve střední Evropě, na Ukrajině i v Gruzii byly úspěšné. Jejich cíl totiž ležel na Západě v podobě demokracie a tržního hospodářství. Je proto zajímavé, že volání po přehnaně národně konzervativních hodnotách v současnosti nejhlasitěji zní v zemích jako Polsko nebo Spojené státy, tedy ve státech, které jsou v dnešním globalizovaném světě úspěšné.

Nostalgie není program

Švýcarský komentátor si myslí, že volání po návratu starých dobrých časů směřuje k lidem, kteří se bojí budoucnosti a v dnešní stále více nepřehledné době se necítí dobře. Hranice států a idealizovaná minulost naproti tomu nabízí domnělé bezpečí. Radikální revoluční rétorika dnešní doby současně probouzí touhu po osvobození od závazků plynoucích z mezinárodních dohod a hospodářské situace.

A na rozdíl od levicových revolucionářů, ti pravicoví nepožadují třídní boj, ale touží po kulturní změně. Nepřáteli jsou jim eurokrati, cyklisté, vegetariáni, islám, takzvané elity nebo v Polsku pozůstatky komunismu. Nicméně utopie bojovníků za novou kulturu, která je zakotvená v minulosti, je podle Neue Zürcher Zeitung rozporuplná.

V západní Evropě a Spojených státech se údajně volá po zdánlivě bezkonfliktní době po druhé světové válce, jejíž plná zaměstnanost, národní hrdost a jasné rozdělení lidských rolí jsou idealizovány, navíc selektivně a povrchně. Ve východní Evropě se zase mísí nostalgie po rovnosti v časech socialismu s meziválečnou dobou, kdy docházelo k sebeurčování jednotlivých států. K tomu všemu se přidává naivní představa o mírové, jednotné a bohaté Evropě za železnou oponou.

Švýcarské noviny ale podotýkají, že nostalgie po starých časech se jako model budoucnosti nehodí. „Možná je to ale vlastně jedno, protože cílem současné revoluce je samotný pocit nostalgie,“ píše list.

Alexander Dobrindt

Takový stav prý navíc ztěžuje diskuzi. Alexander Dobrindt v rozhovoru s německou televizí ZDF například neřekl jediné slovo o obsahu svého programu. Namísto toho pouze opakoval, že jeho politika směřuje k lidem, kteří se cítí být nepochopení.

Pocity jsou bezpochyby důležité a obavy lidí je nutné brát vážně. O starosti společnosti by se politici měli zajímat, protože konflikty v sousedství Evropy jsou reálné, stejně jako radikální digitalizace, proudy uprchlíků a nerovnost, souhlasí deník. Všechny tyto problémy si zaslouží politickou angažovanost.

Klientelistické sítě

Nicméně to, že afekty nic neřeší, dokazuje podle komentátora listu například každodenní proud tweetů z Bílého domu. V liberální demokracii by měli politici a veřejnost diskutovat v rámci zdravé kultury, měli by zvažovat své zájmy a nacházet společná řešení. To stojí diametrálně v rozporu s revolucionářskou logikou, která prosazuje vůli jedné strany na úkor všech ostatních.

Takzvaným nostalgickým revolucionářům údajně nejde o světovou revoluci v pravém slova smyslu, neusilují o občanské nepokoje. V důležitých otázkách spíše jednají překvapivě pragmaticky. I přes svou rétoriku prý nejsou připravení nést na svých bedrech důsledky odklonu od globalizace. „Kdo by také chtěl nést odpovědnost za vznik případné hospodářské krize nebo za ztrátu blahobytu pro své občany?“ ptá se autor textu.

A pokračuje tvrzením, že moderní bojovníci za staré časy jsou naopak ochotní přinejmenším porušovat hranice demokracie a právního státu. Tam, kde se chopili moci, zhoustlo politické klima, vzrostly autoritářské tendence. V Maďarsku si vládní strana pomocí nového volebního zákona zajistila moc dopředu. V Polsku tamní kabinet omezil moc soudů. V obou zemích vlády nahradily své odborné poradce a diplomaty loajálními lidmi.

Kolem maďarského premiéra Orbána se vytvořil nový klientelistický systém. Přispívá k tomu myšlení národních konzervativců, jehož příčinou je vznik společnosti, která se cítí být ohrožena ze všech stran a nepřipustí si jiný názor, než má ona sama.

Konsenzus se vyplatí

Nutnost udržení moci vede ovšem také k téměř nepřekonatelným rozporům mezi moderními revolucionáři. Jsou k vidění například v Polsku, kde tón udává Kaczyński, předseda vládní strany Právo a spravedlnost (PiS). Varšava třeba ukončila plány na program takzvaného „znárodnění“ kapitálu, který měl zasáhnout zahraniční investory.

Polský premiér Mateusz Morawiecki se svou předchůdkyní Beatou Szydlovou

Ve sporu s Evropskou unií ohledně reformy justice Kaczyński rovněž zvolil rozporuplné gesto, když nahradil premiérku Beatu Szydłovou mnohem otevřenějším Mateuszem Morawieckým. Premiér po svém nástupu propustil z vlády ty nejkontroverznější osoby.

Rozporuplné jednání vede ve svém důsledku k polarizaci společnosti. Ta sice může být pro politiky z krátkodobého hlediska výhodná, z dlouhodobého jim však škodí. Téměř 38 procent voličů, kteří umožnili Kaczyńského vzestup, je bezpochyby dost. „Ale k jednoznačnému mandátu k provedení zamýšlených změn nestačí. Chce-li se předseda Práva a spravedlnosti u moci udržet, musí se držet středu,“ má jasno Neue Zürcher Zeitung.

Vybízí však, že liberálové nesmí tento střed revolucionářům přenechat. Spíše se prý vyplatí nasazení pro společenský konsenzus a proti rozdělování společnosti. Polarizace totiž není přirozená, spíše vzniká tím, jakým způsobem probíhá celospolečenská debata. Konfrontace musí být povolená a žádaná. Tradiční strany navíc politiku často chápou jako bagatelizaci problémů.

„Výměna názorů ale musí probíhat v rámci demokratického a právního státu. Jejím cílem by mělo být společné řešení a kompromisy, nikoli vytváření jednoho správného názoru a společenských propastí,“ píše komentátor švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung.

Spustit audio
  • Zahraniční