Evropská zahraniční politika na polský způsob

Polská zahraniční politika už mnoho let nepovažuje za předmět svého zájmu jen integraci do západních struktur, ale je velmi citlivá i na to, co se děje za jejími východními hranicemi. Jde o historickou zkušenost, kterou mají Poláci především s Ruskem, a to ve všech jeho podobách. V podobě Ruska carského, Ruska bolševického, nakonec i Ruska putinovského.

V tomto ohledu Polákům Středoevropané, včetně nás, vzdor naší nedávné zkušenosti se Sovětským svazem, rozumějí daleko méně, než jejich sousedé z pobaltských republik a sousedé skandinávští. Dobré, zejména však oboustranně respektované vzájemné vztahy na východě představují pro Poláky jednu z významných politických priorit. I když bratři Kaczyňští, jeden jako premiér, druhý jako prezident, byli zpočátku schopni dohodu mezi kancléřem Schröderem a prezidentem Putinem o plynovodu, vedeném do Německa mimo polské území, po dně Baltského moře, hodnotit bezmála jako věrolomnost celé Unie, nakonec i oni od téže Unie vyžadovali zastání.. Aniž by její potřebnost explicitně přiznali, jakmile došlo na polskou energetickou bezpečnost vůbec, navíc podtrženou ruskou nechutí dovážet polské maso, obrátili na pětníku.

Zatímco my události v Gruzii chápeme jako něco, co je nám vzdáleno, co se nás sice principálně týká, avšak ne bytostně, Poláci mají zcela jiný názor. Konflikt, hlavně řešení konfliktu domýšlejí do důsledku. Začínají si uvědomovat, že se Evropská unie navzdory potřásání rukou prezidenta Sarkozyho s prezidentem Medvěděvem v Moskvě ve skutečnosti nevyznamenala a rozhodně nesehrála roli klíčového hráče světové politické scény.

Místopředsedkyně poslaneckého klubu Demokratické levice Jolanta Szymanek to vyjádřila v debatě rozhlasové stanice Jedynka Polska naprosto pregnantně: "Souhlasím, že Unie prohrála. Rusko si sobě rozdalo karty podle vlastního uznání..."

Nic nebylo dokonce platné, že se ještě před rozhodujícím jednáním s Rusy v Bruselu sešly špičky Evropské unie. Łukasz Abgarowicz, člen vedení poslaneckého klubu vládnoucí Občanské platformy v témže vysílání polského rozhlasu uznal, že Unie sice nakonec mluvila jedním hlasem, zdůraznil však, že to samo o sobě nestačí.

Její reakce, jak řekl, jsou reaktivní. Tedy v zásadě nepřipravené, šité horkou jehlou na poslední chvíli. Je to důsledek toho, že nemá společnou zahraniční politiku.

Námitku moderátora debaty, že Evropa nebude nikdy mluvit společným hlasem, protože její jednotlivé členské státy vyjadřují také svoje národní zájmy, Abgarowicz neodmítl. Uvedl však, že jde o nepochopení celé věci. Způsob, jakým se dnes Evropa dopracovává k rozhodnutí, je trvale špatný. Zahraniční politika, podle něj, není v prvé řadě jednorázový akt dosažené shody na nejvyšší úrovni, ale proces, pomocí kterého se Evropa dlouhodobě uvnitř sama sebe připravuje na určitá politická témata, a to ve spolupráci se zahraničními službami jednotlivých členských států. Tak lze nakonec dosáhnout toho, že na konci toho procesu se narodí co možná největší shoda jednotlivých národních reprezentací. Podle Abgarowicze v této souvislosti je zcela lhostejné, které národnosti bude případný zahraničně politický komisař.

Dalším problémem, který přináší reaktivní způsob řešení zahraničně politických otázek Evropské unie, je skutečnost rozdílných těžišť zahraničně politických zájmů členských zemí. Kupříkladu kvalita vztahu Evropy a Ruska bude nepochybně daleko víc trápit Poláky, pobaltské a skandinávské země, než země, rozložené ve Středozemí. Českého prezidenta otázka vstupu Turecka do Unie netrápí. Nemá totiž zkušenost, kterou mají Řekové a která mokvá v podobě stále rozděleného Kypru. Poláci se stanou přirozenými tahouny politiky Evropy vůči Rusku, Řekové zas vůči Turecku. Poláky z odstupu zkorigují Portugalci, Řeky, dejme tomu, český prezident.

Bez Lisabonské smlouvy je však něco takového vyloučené. Je potřebná, řekl nakonec Łukasz Abgarowicz, stejně jako je potřebné, aby se Evropská unie zřetelně vymezila nejen vůči Rusku, ale i vůči dalším problematickým místům ve světě, nemá-li její hlas zapadnout kdesi na poušti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .