Evropská debata o letním tématu

Naše chalupy, naše chaty, to přece není venkov. Úzkostlivou péčí o anglické trávníky, řevem motorových sekaček a pil do něj vnášíme přesně to, před čím z města utíkáme. Aspoň někteří. Většina našinců v létě venkovem – tedy spíš snad krajinou, ať už naší, českou, či krajinou sousedních zemí – jen projede cestou k některému z moří dostupných automobilem.

Pokud se k moři vůbec trmácejí automobilem. Z letadla si ovšem něco, jako evropskou krajinu už neuvědomí vůbec.

Ale přezírání venkova není v Evropě obecným jevem. Naopak rozvoj venkova je pojem, který se už ke konci devadesátých let minulého století, stal jedním z hlavních cílů evropské agrární politiky. Možná si ještě někdo vzpomene na obšírný dokument, který Evropská unie nazvala Agenda 2000. Jeho obsahem bylo něco, co se dá vyjádřit velmi moudrou větou českého geologa - já bych řekl spíš českého filosofa krajiny - Václava Cílka.

Nemám teď po ruce jeho knihu Krajiny vnější a vnitřní, ale tuším že právě v ní řekl: „Chceš-li pomoci městu, starej se, aby se dalo žít na venkově“. Dnes už by se to možná dalo vyjádřit i dramatičtěji: postarej se, aby venkov nezmizel. Ale aby se zachoval, musí se zachovat i zemědělská aktivita. A to nejen ve smyslu kultivace krajiny ale i ve svém základním smyslu živitelském.

Venkov nejsou jen plíce zahlcených městských aglomerací. Venkov a krajina jsou otevřená kniha nesčetných svědectví o tom, kdo jsme. My Češi v Evropě, a my Evropané ve světě. Česká a obecně evropská krajina řekne každému, kdo se chce dívat, že skoro každý její metr je poznamenán prací lidských rukou. Je nejobdělanější krajinou na planetě. Česká krajina, stejně jako značná část krajiny evropské, je dílem venkovanů, především zemědělců. Ale život kolem nich se v průběhu posledních desetiletí hodně měnil.

V globalizovaném světě přestali být zemědělci jedinými živiteli svých národů. V konkurenčním prostředí otevřeného světového potravinového trhu hrozí mnohým evropským zemědělským kulturám zánik. Cukrovka je pro českého čtenáře dobrým příkladem. Dnes ohrožená produkce mléka je dalším tématem k zamyšlení o budoucnosti venkova. Ale mějme na paměti, že úhory a opuštěné pastviny by českou a evropskou krajinu proměnily k nepoznání. A v jiné krajině že bychom byli jinými lidmi.

Jsem přesvědčen, že nenadsazuji, když si myslím, že v úvahách o budoucnosti evropské zemědělské politiky nejde jen o to, co budeme jíst a jak draho, ale i o to, zda budeme sami sebou. Zda Evropa zůstane Evropou.

Ač jsme to většinou vůbec netušili, úvahy o evropském venkovu, krajině a zemědělství dostaly v minulých měsících konkrétní podobu. Evropská komise uspořádala cosi zatím nebývalého: mezinárodní veřejnou debatu. Jejím tématem byla „Evropská zemědělská politika po r. 2013“. Jinými slovy reforma evropské zemědělské politiky. To po čem evropská média volají a co evropští politici diskutují.

Do té debaty přišlo do Bruselu tisíce písemných příspěvků. Od lidí, od institucí, od podniků a organizací. EK publikovala čísla: co se příspěvků od jednotlivců týká nejvíc podnětů 1400 bylo od Němců, přes tisíc od Poláků, k osmi stovkám od Francouzů, a tak dále. Z ČR přišlo devatenáct podnětů. Bylo by dobře, kdybychom se mohli chlácholit tím, že ta debata u nás neměla potřebnou publicitu. A to skutečně neměla. Bylo by naopak špatně, kdyby to nízké číslo příspěvků od Čechů vypovídalo o tom, že témata, o kterých jsem dnes mluvil a ke kterým Evropská komise vypsala celoevropskou debatu, nevzbuzují u nás zájem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.