Evropa by měla s pokračujícím uklidňováním v Iráku nasadit nyní více sil v Afghánistánu

Návrat suverenity byl více než symbolický, neboť je jedním z důsledků listopadové smlouvy mezi vládou premiéra Malíkiho a Američany o dalším pokroku v návratu do normálního života a o postupném odchodu jejich vojsk ze země v příštích třech letech. Smlouva zároveň stipuluje, že 146.000 amerických vojáků v zemi tam nyní působí v rámci nové dohody a podle iráckých zákonů a nikoliv v důsledku invaze a sesazení Saddáma před šesti lety. Mezitím byly také podepsány smlouvy s dalšími zeměmi euroatlantické koalice, včetně Britů, jejichž kontingent čtyř tisícovek vojáků se má během letoška ztenčit na čtyři stovky a dál hlavně trénovat místní armádu.

Přelom roku tedy pro Irák znamená další kroky k návratu klidu a míru, který byl během uplynulého roku symbolizován tak rozdílnými známkami viditelného pokroku, jakými bylo třeba předstižení objemu předválečné těžby ropy či kavárničky a obchody v oživených ulicích většiny měst. Tomu nemohou zabránit ani stále řidší sebevražedné útoky zbytků teroristických skupin al-Kajdy. Těm nyní rychle ubývá i zahraničních rekrutů a jim nezbývá než k útokům nutit ženy a děti, včetně mentálně nemocných, kteří často nemají ani ponětí o tom, že je jejich zatažení za drát rozbušky či na dálku odpálená nálož zabije. Statistiky iráckého ministerstva zdravotnictví ukazují, že počet občanů země, kteří během takových sebevražedných útoků zahynuli se v uplynulém roce snížil z více než šestnácti tisíc v roce 2007 na něco přes pět tisíc a počty každý měsíc klesají. Nejnovější takový útok během poutní slavnosti před mešitou v bagdádském předměstí Kazimija, kdy se žena-útočnice před týdnem vmísila do skupiny iránských poutníků a zabila nejen sebe, ale i 36 dalších osob, opět včetně žen a dětí, to jen potvrzuje.

Pokračující uklidňování a návrat k civilnímu životu v Iráku není ovšem na Západě vůbec po chuti exponentům extrémní levice ani příznivcům izolacionismu a appeasementu zla na pravici. Ti v zápalu antiamerikanismu doufali, že v zemi bude násilí a válka, která mezitím skončila, pokračovat a že budou moci dál tvrdit, že to zavinila invaze před šesti lety a Američané s jejich koaličními ,,přisluhovači´´. Že tedy v zemi budˇ nastane anarchie a změní se v nezvladatelně upadlý stát, kde každý každého zabíjí, nebo ,že dojde k rozpadu Iráku na tři ministáty, tedy Kurdistán, proiránský šiitský a sunitský, proarabský. Jak je však vidět, ,,surge´´ generála Petraeuse a přechod al-Kajdou znechucených sunitů na stranu koalice dosáhly spolu s novou asertivností irácké vlády opačných a impozantních výsledků. Lze jen doufat, že místní volby ve 14ti z 18ti provincií země koncem ledna a později i v kurdských provinciích potvrdí skutečnost, že kdysi, před Saddámovým pučem, dokázala byť nedokonalá irácká demokracie docela fungovat.

Situace je podle expertů značně horší v nedalekém Afghánistánu. Tam Američané i jejich evropští a asijští spojenci čelí pokračujícímu posilování teroristických skupin Talibánců přílivem rekrutů přes nehlídamou hranici ze sousedních provincií Pákistánu, ovládaných extrémisty a al-Kajdou. At´ už jde o místní narkomafiány, pákistánské Paštůny, nebo o rekruty ze zahraničí, včetně jiných zemí muslimského světa i například Británie, jejichž procento se stále zvyšuje, Pákistán je dnes skutečnou základnou, cvičištěm i bankou Talibánců. To potvrzují i podivné nitky, vedoucí k jeho tajným službám a rozhodně tedy nelze vedení Talibánu označit za jakési místní lidové národně-osvobozenecké povstalce, se kterými se lze dohodnout. To asi také konečně dochází Pákistánu a důkazem je i právě ukončená návštěva prezidenta Zavahrího v Kábulu. Situaci hned tak nezmění ani nedávné velké vítězství Britů v provincii Helmand, kde v několikadenní rozsáhlé bitvě na severozápad od Laškar Gah pobily jejich speciální jednotky údajně na čtyři stovky Talibánců. Co by jí mohlo změnit -- a to řekl ostatně i zvolený americký prezident Obama -- je kromě větší spolupráce s obyvateli a dalšího budování infrastruktury -- podobná ,,surge´´ tedy příliv dalších jednotek z Ameriky i Evropy, jako tomu bylo v Iráku. Obama počítá s dvaceti tisíci amerických vojáků a lze se jen ironicky dotázat kolik že mu nabídne ta Evropa, která od něho tolik očekává.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .