EU vstoupila Sevillou do velmi náročného období...

Pověstný "motor" evropské integrace, tedy německo-francouzská spolupráce, zjevně nyní běží naprázdno, nebo se zadrhl, domnívá se řada pozorovatelů a dokládají to právě průběhem i závěry sevillského summitu. A nejen to, "zakořeněné" národní zájmy, jak summit také předvedl, hrají stále, často a bohužel, významnější roli než společné dobro. Jde prý o to, že co do hlavních témat summitu, tedy společné akce patnáctky proti ilegálnímu přistěhovalectví, dále pak vyřešení hlavního problému zemědělské kapitoly předvstupního procesu, tedy poskytnutí stejných přímých dotací zemědělcům nových členských zemí, jaké dostávají nynější členské země, a také v oblasti bezpečnostní a hospodářské politiky, summit ukázal, že dvě hlavní části onoho "motoru" nyní zastávají opačná stanoviska a nesoulad panuje i s dalšími zeměmi, a to i přes optimistický jazyk závěrečného komuniké.

Francie prý rozředila původní britsko-španělský návrh na tvrdý postih mateřských zemí odkud přicházejí ilegální emigranti; stále hájí práva vlastních zemědělců na dotace z pokladny Společné zemědělské politiky a navíc chce zvláštní výjimku i ohledně vyrovnání rozpočtového schodku, kterou ještě zvýrazňuje podmínkou zdvojnásobení vlastního růstu. Podobně se chovají například i Irsko, které si vymohlo zdůraznění faktu, že evropské obranné síly nebudou znamenat konec irské neutrality; Turecko tvrdí, že bude od kodaňského summitu v prosinci požadovat rozvrh, či alespoň termín zahájení vlastních předvstupních rozhovorů; Řecko se obává tureckého veta co do používání infrastruktury a zbraní NATO evropským sborem rychlého nasazení a podobně. Německo, nejen že tvrdí, že nehodlá být dále hlavním bankéřem unie ohledně financování dotací zemědělcům, ale že navíc bude trvat na reformě zmíněné Společné zemědělské politiky a to tak, aby země, které dosud dotace dostávaly, platily částečně výdaje na dotace pro členy nové, nebo-li aby členské země ( a tedy i Francie) dotace spolufinancovaly. Termíny netermíny.

Tento postoj by ovšem mohl ohrozit uzavření kapitoly zemědělství kandidátskými zeměmi a tedy i vlastní rozšíření, stejně tak jako by je mohlo ohrozit nové ?ne? v opakovaném irském referendu, neboť bez irského ?ano? by bylo rozšíření nutné provést dle amsterdamské smlouvy a nikoli podle závěrů z Nice a bylo by tak možné jen pro pět kandidátských zemí. Navíc, Němci i dále požadují většinové rozhodování v některých oblastech společné politiky unie, a to i poté, co se Francie postavila proti. Jak však připomínají menší země unie, Němci se v tomto bodu neshodují nejen s Francií, ale i s Británií a Španělskem, kterým vyhovuje spíše převaha větších zemí při rozhodování ministrů.

Jak k tomu všemu připomínají mnohé evropské i americké hlasy, unie má nyní kvůli těmto neshodám před sebou - pod dánským půlročním vedením - nelehké a časově náročné období.

Co do problematiky nelegálního přistěhovalectví, či co do omezení snah "ekonomických migrantů" dostat se za prací do bohatších zemí, je však možné, že má pravdu známý deník Wall Street Journal, když ironicky poznamenává, že Evropa by se měla učit od Ameriky, třeba z historie známé brány přistěhovalců, newyorského Ellisova ostrova. Vždyť, tvrdí deník, oni "ekonomičtí migranté" pomohli Americe k dnešní prosperitě, a tak je od Evropy zjevně krátkozraké, že se je tolik snaží odehnat od vlastních bran. Jinou otázkou ovšem je, jak je úspěšně integrovat.

Lze ovšem také podotknout, že jeden z všeobecně schválených bodů ze Sevilly, proti kterému nikdo nic zjevně nemá, je bod, podle kterého je nutné, aby jazyk komuniké summitů a dokumentů unie vůbec, byl jednoduchý, vystižný a srozumitelný všem občanům. S tím lze jen souhlasit, neboť pak budou obyvatelé unie moci snáze reagovat na zadrhávání integračního motoru unie a nejen onoho německo-francouzského a dávat to svým vůdcům patřičně najevo. A to by mohlo unii jen a jen prospět.