EU potřebuje jiné jméno než "Brusel"

Úplně nejméně se výročí pádu železné opony využívá k podnícení vůle realizovat to, co jsme my Češi a my všichni, obyvatelé nyní už nerozdělené Evropy nedokázali uskutečnit. Že těch českých zklamaných nadějí je spousta, o tom svědčí průzkumy veřejného mínění, signalizující téměř absolutní nespokojenost české veřejnosti s politickou situací v zemi. K tomu musím dodat na okraj, že právě tak vysoká spokojenost veřejnosti se současnou vládou s tím není v rozporu. Vláda je nepolitická: poměry na domácí politické scéně ji ještě nedokázaly nakazit svými viry. Na druhé straně, ona sama ještě nedokázala vyvinout na českou politickou scénu takový vliv, aby veřejnost začala věřit v regeneraci politiky a v zánik politikaření.

Evropa na tom není o mnoho lépe, co se týká nesplněných očekávání z doby pádu Berlínské zdi. Dvě desetiletí už má Evropa na své sjednocení, dodnes ji Evropská unie nepokrývá celou. Ale dejme tomu, že něco tak maximalistického málokdo očekával. Zejména, když lídři Evropského společenství - později Evropské unie - si jako podmínku pozvolného rozšiřování té své Evropy hned v první chvíli zvolili tu nejpomalejší cestu: pracné plnění desítek kapitol takzvaného přístupového procesu, aby - jak říkali - okamžité přijetí mezi země s tradiční demokracií a vysoce rozvinutou ekonomikou nezpůsobilo těm nově příchozím kolaps.

Dnes je zbytečné namítat, že kdyby byl býval zvolen opačný postup - nejdřív rychle sjednotit politicky, pak zvolna i ekonomicky - mohla teď česká politická scéna vypadat jinak: kulturněji, demokratičtěji. A samozřejmě nejenom česká. Uvnitř Evropské unie by se byla postkomunistická část Evropy vyvíjela podstatně jinak, než během čtrnácti let čekání a vzrůstající nedůvěry. Krom toho, v unii rozšířené již v devadesátých letech by byla musela Lisabonská smlouva nebo nějaká jiná podoba reformy unie přijít na pořad už dávno a dnes už by reformovaná Evropská unie pěkných pár let fungovala jako útvar mnohem kompaktnější, než jaký mají členské státy k dispozici nyní. Mohla už dávno ovlivňovat běh světa mnohem podstatněji, než může dnes. (A v rámci toho, řečeno na okraj, mohla mít vůči Rusku politiku, která by brala v potaz historickou zkušenost i obezřetné postoje "východních" členských zemí.)

Nad tím vším je už zbytečné vzdychat. Všimněme si raději současného rizika, že se bude historie opakovat, že totiž zvolení zdánlivě pohodlnějšího řešení nás za nějakou dobu opět donutí konstatovat, že Evropa propásla příležitost stát se jedním z klíčových hráčů globální politiky a tedy i příležitost stát se organizací schopnou ochránit zájmy svých členských zemí, svého obyvatelstva před dotírajícím vnějším světem.

Před pouhými pár dny si v Bruselu při posledním summitu unie její lídři vyměnili názory na to, jaké parametry by měla splňovat osobnost, kterou mají zvolit na post prezidenta unie. Bezprostředně potom se přestalo říkat, že to má být někdo se světovým renomé, s bohatou dosavadní účastí na řešení globálních či aspoň regionálních problémů, někdo s takovým jménem, že mu všude, ať zavolá kamkoli na světě, zvednou telefon, protože budou vědět, o koho jde. Právě to se tvrdilo až do summitu a hovořilo se v té souvislosti o Tony Blairovi. Jméno není pro mě v této chvíli podstatné. Podstatná je ta charakteristika kandidáta na post prezidenta Unie. Nestane-li v čele Evropské rady někdo s těmito vlastnostmi, unie sotva docílí jednoho ze základních cílu Lisabonské smlouvy: stát se faktorem spoluurčujícím běh světa, vstoupit do ringu globální politiky jako "těžká váha" a nepropadat se, jako až dosud "do bezvýznamnosti", jak jí už dlouho prorokují titulky ve světovém tisku.

Od posledního setkání špiček Evropské unie v Bruselu zaznamenávám, že zřejmě převládl opačný názor: že by bylo lepší, kdyby politik v čele Unie především nevadil žádné z vlád členských zemí, kdyby ty malé neprovokoval svou historií předáka některé z evropských mocností a nenaháněl jim strach, že je bude ve svých globálních vizích přehlížet. A kdyby místo reprezentace navenek a zápasů ve světovém ringu, uměl dělat pořádek uvnitř unie. Kdyby to byl někdo, kdo by získal přirozený respekt malých i velkých.

Pokud by měla zvítězit tato minimalistická charakteristika budoucího prezidenta Unie, zmařilo by to účel Lisabonské smlouvy v oboru vnější politiky. Vždyť například Amerika je v očích světa tím, čím je její prezident. Včera Bush, dnes Obama. Evropa, má-li uspět, také musí vyhovět tomuto silně zjednodušujícímu ale fungujícímu schématu. Nemůže zůstat tím, čím je dnes: něčím neurčitým, co je známé v Evropě i mimo ni jen jako Brusel, pojem bez tváře, pojem, který v ústech euroskeptiků, u nás i jinde, je ještě ke všemu jen záměrnou mystifikací.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .