EU by pomohli dělníci z nových členských zemí

Tři země Evropské unie, které v loňském roce umožnily neomezený přístup dělníků ze střední a východní Evropy na svůj pracovní trh, na tom vydělávají. Tvrdí to alespoň studie lobbystické skupiny, kterou vede bývalý komisař EU pro hospodářskou soutěž Mario Monti.

Z dřívější západoevropské patnáctky jen Británie, Irsko a Švédsko na jaře loňského roku úplně otevřely svůj pracovní trh dělníkům z nových členských zemí EU. A nyní, více než jeden rok pro rozšíření unie na východ, se jim skutečně podařilo naplnit ta pracovní místa, o něž neměli domácí pracovníci zájem. Přitom jde často o velmi důležité pracovní činnosti z hlediska fungování jejich ekonomiky, jako jsou pomocné síly ve zdravotnictví, zemědělství anebo turistickém průmyslu.

Tzv. Akční servis evropských občanů, což je lobbystická skupina, kterou vede bývalý komisař EU pro hospodářskou soutěž Mario Monti, o tom právě vydal podrobnou zprávu, z níž vyplývá, že Británie, kde je momentálně nejnižší míra nezaměstnanosti ze všech zemí EU, už přijala asi 175 tisíc pracovníků z bývalých komunistických zemí, které loni staly členy unie. V Irsku jich podle těchto informací pracuje 85 tisíc a ve Švédsku 22 tisíc.

Naproti tomu ve Francii, kde v uplynulém roce vypukly největší obavy z přílivu zahraničních dělníků, kteří údajně měli brát práci domácím nezaměstnaným, pracuje relativně málo cizinců z východní Evropy.

Podle údajů zmíněné studie mají největší zájem o práci v cizině Poláci, kteří tvoří více než polovinu dělníků z východní a střední Evropy zaměstnaných v tzv. starých členských zemích EU, zatímco nejmenší zájem o práci na Západě mají z bývalých komunistických zemí Češi a Slovinci. Vyplývá to z akademického výzkumu a statistik, které poskytly národní vlády těchto zemí.

Vedle Británie pracuje hodně Poláků i v Německu, Itálii, Holandsku a Irsku. Francouzské úřady naproti tomu poskytly pracovní povolení jen několika stovkám polských dělníků.

Je ovšem možné, že mnoho dalších pracuje v zemi nelegálně. Strach Francouzů z "polského instalatéra" se v uplynulém roce stal velkým politickým problémem a není pochyb o tom, že v zemi, kde je téměř 10 procent lidí nezaměstnaných, hraje tato fobie velice vážnou roli. Stala se patrně též hlavní příčinou odmítnutí návrhu Evropské ústavní smlouvy v celonárodním referendu, jež se ve Francii uskutečnilo na konci května.

Jak víme, dvanáct starých zemí EU uvalilo ještě před rozšířením unie různá dočasná omezení na pohyb pracovníků z nových členských zemí, většinou z obavy, že by se tam tito lidé nechali krátkodobě zaměstnat a po propuštění z práce by pak měli nárok na štědré sociální podpory.

V příštím roce by se měly členské státy rozhodnout, zda tyto restrikce ukončí anebo naopak prodlouží o další tři roky. Vzhledem k tomu, že výdělky v zemích střední a východní Evropy jsou stále podstatně nižší než ve starých zemích EU, je pravděpodobné, že určitá omezení zůstanou v platnosti i nadále.

Zvláštní však je, že tato přechodná opatření omezující pohyb pracovních sil směrem na Západ se vztahují jen na bývalé komunistické státy a nikoli třeba na Maltu a Kypr, které vstoupily do EU v téže době.

Někteří západní ekonomové přitom tvrdí, že všechna tato omezení by se měla zrušit, neboť jsou překážkou rychlejšího ekonomického rozvoje. EU se svou stárnoucí populací podle jejich názoru potřebuje mnohem pružnější přístup na pracovní trhy a právě přistěhovalci by prý mohli pomoci vytvářet novou ekonomickou dynamiku.

Představitelé osmi nových členských zemí EU - ze střední a východní Evropy - také soustavně požadují, aby byla tato omezení zrušena. Je to však právě velmi citlivá politická otázka, kterou nebude možné řešit bez souhlasu veřejnosti ve starých členských zemích.