EU mezi Rakouskem a Finskem

Rakušané, kterým končí předsednictví tento pátek, se chopili své šance s kusem středoevropského pragmatismu a s odhodláním dokázat, že to bývají spíše střední a menší země než velmoci, kdo dokáže najít takové řešení problémů, které bude přijatelné pro všechny.

Největší balvan z cesty odvalil Rakušanům britský premiér Tony Blair za vydatné pomoci spolkové kancléřky Angely Merkelové. Právě ona loni v prosinci svou velkorysostí v pravém okamžiku přispěla k dohodě o podobě rozpočtu Evropské unie na léta 2007 až 2013. Na jejího rakouského kolegu tak zbyl méně podstatný, přesto ale nesnadný úkol: přesvědčit poslance Evropského parlamentu, že prosincová dohoda snese už jen kosmetické úpravy. I když ctihodní poslanci a poslankyně scházející se tu ve Štrasburku, tu v Bruselu a někdy i v Lucemburku jsou čím dál žárlivější na své pravomoci, nakonec Rakušanům vyhověli, a ti si mohli zapsat do notýsku splnění důležitého předsednického úkolu.

Mít v seznamu odškrtnutý jeden předsednický úkol bylo o to více potěšitelné, že řešení většiny zbývajících hrozilo karambolem. Téma uvolňování sektoru služeb je v některých členských zemích vnímáno jako odjištěná časovaná bomba. Vždyť přízrak polského instalatéra, který chce údajně připravit o živnost své kolegy v bohatší části Evropy, patřil k ingrediencím, které loni v květnu otravovaly atmosféru před francouzským referendem o evropské ústavní smlouvě.

Proto i když je již jasné, že přízrak polského instalatéra byl nafouknut jen horkým vzduchem, obavy z uvolňování unijního trhu zabránily letos na jaře liberalizovat sektor služeb. Příslušná direktiva v jednu chvíli nabyla takřka upíří podoby a místo Bolkesteinovy direktivy podle příjmení bývalého unijního komisaře kritici s chutí mluvili o direktivě Frankensteinově.

Za tohoto stavu věcí nepřekvapí, že letos na jaře Rakušané - možná, že s tichým uspokojením - už jen asistovali důkladnému zředění původního nápadu. Březnový summit, který bývá tradičně zasvěcen ekonomice, se stal přehlídkou řečnických cvičení, která měla jediný cíl: zakrýt, že odpovědnost za chabý hospodářský růst klíčových evropských zemí mají národní vlády a že Evropská unie jako celek s jejich domácími problémy přes jejich hlavy nemůže pohnout.

Na hrbolaté cestě, kterou se dnes ubírá celá pětadvacítka, leží jeden velký kámen, a tím je další osud evropské ústavní smlouvy. Loni ji v referendech odmítly dvě ze zakládajících zemí evropské integrace, Francie a Nizozemsko. Zároveň dobrá polovina všech členů ji ratifikovala. Výsledkem je stav, kdy je těžko myslitelné, že by byla nakonec přijata v původní podobě, a stejně tak je těžko představitelné, že by byla zcela smetena ze stolu.

Už loni v červnu si členové unie dali lhůtu na rozmyšlenou, aby strávili důsledky evropskoústavního karambolu. Nejspíše v blahé naději, že časem se situace zklidní. Jenže po dvanácti měsících se situace klíčových hráčů, zvláště Francie, jestli se nezhoršila, tak určitě nepohnula z místa. Kritika prezidenta Jacquese Chiraka se stala národním sportem, britský premiér Tony Blair už stříhá v Downing Street metr, než předá svou funkci svém nástupci Gordonu Brownovi, předseda italské vlády Romano Prodi se po těsné volební výhře nad Silviem Berslusconim ve staronovém postavení teprve zabydluje a kancléřka Merkelová po úspěšném startu v zahraniční politice poznává, že prosazovat doma reformy ve velké koalici nebude snadné. Za tak obtížné konstelace by měl být kancléř Schüssel s bilancí končícího půlročního rakouského předsednictví vlastně spokojen. Vždyť si do ní může jako bonus započítat úsměvy, kterými se minulý týden ve Vídni vzájemně častovali prezident Spojených států a jeho evropští spojenci, když obě strany chtěly dát najevo, že roztržka kvůli Iráku už patří minulosti

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání