EU hledá východisko z finanční krize

A tak tedy pro jistotu začnu dnes názorem někoho jiného. O záchranném plánu americké administrativy, který má odvrátit jednak další bankroty insolventních amerických bank, jednak globální finanční krizi, řekl český ministr financí Miroslav Kalousek v rozhovoru s deníkem Právo toto: "Jako Miroslavu Kalouskovi se mi to mimořádně nelíbí. Je vždy velký morální hazard znárodnit ztráty privátních institucí poté, co nezodpovědným chováním došly k velkým privátním ziskům. nahrává to argumentaci marxistů a etatistů na celém světě. Na druhé straně, jako ministru financí evropské země, se mi to samozřejmě líbí, protože ten krok nepochybně přispěje ke stabilizaci trhů a k tomu, aby se infekce nešířila do Evropy. " Necituji tento výrok proto, abych si dělal legraci z názorového rozpolcení českého ministra, ale proto, že jeho slova perfektně reflektují současné rozpaky evropské politiky nad nutností revize , tedy přezkoumání absolutní platnosti dosud respektovaných a zdánlivě osvědčených zásad. Ukazuje se zase jednou v dějinách lidstva, že stane-li se jakákoli zásada dogmatem, to jest, přestane-li být vystavena neustálému testu zdravé pochybnosti, najde se dříve či později někdo, kdo ji zneužije, kdo z ní udělá v zájmu osobního prospěchu paskvil. Zastánci zásady povýšené politikou na dogma, pak v rozpacích konstatují, že je třeba zásadu porušit. V případě o kterém mluví český ministr financí, jde o zásadu nepřípustnosti zásahů státu do svobodného podnikání, do sféry volného trhu. Co ale dělat, když v neprůhledné doméně bankovních spekulací nahradila neviditelnou ruku trhu houfně ruka nezodpovoědného hazardéra, případně nepoctivého hazardéra?

Na evropské politické scéně je velice patrná vůle reagovat na to systémově, tedy revizí dosavadních pravidel hry. Výraz - pravidla hry - je tu namístě protože finanční spekulace jsou jakousi hrou. Ještě před tím, než američtí zákonodárci přijali Bushův plán odkoupení pochybných aktiv amerických bank státními penězi, už i leckde v Evropě opustily vlády stereotypy, které byly dosud ve finančním obchodování neporušitelné, tedy pravidla hry. Neváhaly už zaručit se státními penězi za vklady uložené v ohrožených bankách. I Evropská komise, garant liberálních poměrů v evropské ekonomice, našla pochopení pro potřebu sáhnout na veřejné finance v zájmu záchrany soukromých peněžních ústavů. A po tomto víkendu se zdá, že najde porozumění i pro překročení maastrichtských kritérií v členských zemích vystavených finanční krizí riziku kolapsu národního hospodářství. Předmětem diskuse v Unii je v těchto chvílích totiž uvolnění paktu stability. Pro nezasvěcené: uvolnění - především - horní hranice rozpočtového deficitu, kterou mají ve své ekonomické politice závazně respektovat státy eurozóny i země ucházející se o brzský vstup do eurozóny.

Zatím ovšem je v Unii ještě daleko k jednotě názorů na to, zda postupovat jako Bushova vláda, tj. vykupovat státními penězi ztráty soukromých peněžních ústavů a tedy nevyhnutelně zvyšovat rozpočtový deficit, nebo zda americký recept odmítnout vzhledem ke zdravější situaci v evropském bankovnictví. Německý ministr financí Peer Steinmeier americký recept před pár dny odmítl. A to přesto, že je sociální demokrat a tedy osobně by mu použití státních peněz ani tak proti mysli nemuselo být. Irská vláda naopak prohlásila, že bude v plné výši garantovat všechna depozita v irských bankách. Do irských bank začaly okamžitě proudit vklady, které tam z evropských bank se sídlem v jiných zemích začali přesunovat soukromníci i podniky. Evropské banky postižené nečekaným odlivem peněz do Irska jsou teď možná další na seznamu těch, které vlády budou zachraňovat veřejnými penězi. I laikovi irský příklad ukazuje, že v Evropě bez hranic přestává být možné řešit ohrožení jednotlivých bank v hranicích jedné země a případ od případu. Konec konců už proto, že velké banky operují přeshraničně. v širokém spektru zemí. Přes veškerá ujištění o nezávislosti jejich filiálek, čtu v evropském tisku obavy z komplikací v případech, kdy vláda státu, v němž má sídlo mateřská firma, uplatní jako obranu proti krizi jinou metodu, než vlády zemí, kde sídlí filiálky. Z těchto, i z řady dalších odborných důvodů volají v těchto dnech v Evropě experti i političtáí lídři - namátkou: předseda skupiny zemí eurozóny Juncker - po koordinaci přijímaných opatření, ne-li po jejich uniformizaci. Také účastníci sobotní pařížské schůzky svolané Nicolasem Sarkozym vybízeli ke koordinaci při ochraně bank proti krachu a pokud možno i při zavádění určitého stupně regulace do domény bankovních operací, Neshodli se na utvoření společném fondu, z kterého by se čerpaly kolektivní prostředky k záchraně jednotlivých ohrožených bank. Takže I po této schůzce platí, že vlády si mají poradit každá sama, ale přece jen ne tak, aby jejich záchranná opatření ve prospěch domácích bank, ohrožovala stabilitu jiných bank jinde v Evropské unii.

Tříbení názorů je strašně rychlé a konfrontační. Ještě některé dnešní ranní evropské noviny nabádaly v komentářích, aby evropské země neřešily problémy svých bank každá zvlášť, zejména co se týče způsobu a výše státních garancí za bankovní vklady. Ale první rozhlasové zprávy už hovořily nejen o včerejším rozhodnutí Angely Merkelové přece jen garantovat veřejnými penězi ohrožené bankovní vklady, ale také o dnešním ranním rozhodnutí rakouského ministra financí Molterera udělat totéž. Jak jsem řekl, těžké je teď psát komentář jindy, než úplně těsně před jeho uveřejněním.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .