Etika novinářů a etika politiků

16. leden 2001

Zveřejnění výpisů z účtů mobilních telefonů členů Rady České televize je nade vší pochybnost přinejmenším problematické. Nejde rozhodně o tradiční metodu novinářské práce. Novináři jsou důležitou součástí demokratického systému, a proto by měli být chráněni, avšak nemohou mít výrazně větší práva než jiní občané.

Stejně jako - taková výraznější práva nemohou mít ani politikové. Pokud se tedy novinář dostane do takové problematické role, případně dokonce do nebezpečí porušení zákona, musí velmi vážit, zda-li se touto cestou dát.

Většinou se tak děje u novinářů bulvárních, kteří porušují základní etická pravidla především proto, aby si opatřili senzaci, která prodá jejich médium. Na druhé straně jsou ovšem situace, když porušení jistých pravidel je vedeno snahou o informování veřejnosti o věcech, které jsou ve veřejném zájmu a které se ať už politikové, nebo byznysmeni nebo kdokoli jiný snaží z nejrůznějších důvodů. Pak se z takových tajnůstkářů většinou stávají zapřísáhlí legalisté, kteří odsuzují novinářské metody hlavně proto, aby zakryli samotný fakt, který je zveřejněn.

Připomeňme, že novinářští aktéři jedné z nejslavnějších mediálních kauz, tzv. aféry Watergate, která stála křeslo amerického prezidenta, taktéž nepracovali pouze s otevřenými zdroji. Nutno ovšem říci, že v jejich případě neměli na celé aféře jiný zájem, vyjma čistě zájmu informovat veřejnost o politické špinavosti a samozřejmě také zájmu učinit zadost svému novinářskému poslání a tedy jistě i proslavit svá jména.

Při současné aféře se zveřejněním mobilů je nutné vážit všechna tato pro i proti. Na jedné straně je tu snaha ukázat veřejnosti, že někteří politikové opravdu byli v kontaktu se členy mediální rady, ač se to snažili bagatelisovat. Veřejnost by měla vědět, co se snaží zatajit politikové, kteří byli zvoleni.

Existuje ale jedno závažné proti - na rozdíl od protagonistů Watergate, čeští novináři jsou v této kauze poněkud zainteresováni. Už nějaký čas totiž vedou boj s politickou mocí, která podle nich měla veřejnoprávní média politizovat. Důkazů o této snaze zatím není mnoho, jde spíše o indicie. Výpisy z mobilních telefonů jsou takovými pádnými důkazy.

Pokud tedy titíž novináři, kteří s politickou mocí bojují, zveřejňují kompromitující materiály, navíc získané podloudně v témže médiu, kterým to dávají dál, je to opravdu problematické a novinářská obec by jistě měla diskutovat o tom, které z popsaných případů se tato kauza přibližuje.

A zda-li je zveřejněná skutečnost natolik závažná, že problematičnost ospravedlňuje. Své slovo k této diskusi jistě mohou říci i sami politikové. Měli by ovšem vzít v úvahu, že veřejnoprávní televize je placena z koncesionářských poplatků a taktéž její Rada i její telefony jsou placeny z koncesionářských poplatků.

Zároveň by si ovšem neměli myslet, že samotná problematičnost získání výpisů je vyviňuje z toho, co v souvislosti s tím učinili.

Nejde totiž jen o to, že členové Rady České televize si volali z politiky stran, které je do funkcí nominovali, například předseda rady Miroslav Mareš s místopředsedou ODS a předsedou mediální komise Ivanem Langerem více než sto třicetkrát jen během jednoho měsíce.

To je zajisté velmi problematické a bylo by třeba to vysvětlit. Oba pánové ovšem své kontakty nijak nepopřeli. Jiné je to ovšem s bývalými členy Rady Janou Dědečkovou, Václavem Erbenem a poslankyní ODS Kateřinou Dostálovou.

Ti se totiž snažili své kontakty evidentně zatajit a tím založili podezření nejen z ovlivňování Rady, ale také ze lži. To už je, zejména u politiků, na pováženou.

Novináři zajisté, jak to zdůraznili stávkující redaktoři, nemají právo žádat politiky, aby odstoupili. Ti sami by měli zvážit, zda-li přistižení při lži, ať už metody odhalení byli jakékoli, se slučuje s dalším působení v politice.

Je to na nich, protože jsou to ostatně oni, kdo vytvářejí politickou kulturu. Jistého faux pas se ovšem dopustila iniciativa Česká televize - věc veřejná, když vyzvala k rezignaci nejen při lži přistiženou Kateřinu Dostálovou, ale také Ivana Langera a Miroslava Kučeru, kteří své kontakty sice zlehčovali, ale nezapírali.

Ve výčtu ovšem aktivisté zcela vynechali místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Petru Buzkovou, která taktéž byla podle výpisů v kontaktu minimálně s jedním radním a otázce na toto téma se také vyhýbala.

Tím dali jasně najevo, že nejde ani tak o morální apel, ale o konkrétní boj, protože Petra Buzková je nyní shodou okolností na straně aktivistů z iniciativy Česká televize - věc veřejná.

Pokud by o něj nešlo, také Petra Buzková by se měla ve výčtu objevit. Z celé kauzy ovšem vyplývá to, co z celého dění kolem České televize.

Česká společnost by měla začít otevřeněji diskutovat o věcech svého zájmu, a to dříve, než se zaplní náměstí. Odpovědnost za tuto diskusi nesou občanští aktivisté, kteří by ji měli iniciovat a moderovat, místo aby pouze na náměstích řečnili, a zajisté i politikové, kteří by se jí neměli štítit, ale pozorně jí naslouchat. To je totiž hlavní úkol obou stran.

Diskuse by se měla konat o poslání veřejnoprávních médií, o depolitizaci mediálních rad, ale také o tom, kde končí veřejný zájem a začíná soukromý a jakých metod je možné ve veřejném zájmu užít a jaké už užít nelze, ani když jde o veřejný zájem.

ČRo 6 / RSE 16. ledna 2001 rse@cro.cz

Spustit audio