Dvory a rezidence ve středověku XXXIV.
Dvorská láska a kurtoazie Moudrost, spravedlivost, umírněnost, statečnost, sláva, krása, obratnost v zacházení se zbraněmi – to všechno pro ideál rytíře či panovníka nestačilo. Nutností bylo také dvorné (kurtoazní) chování.
Co v dobách středověku znamenalo chovat se dvorně, tedy kurtoazně? To už je další z otázek pro PhDr. Danu Dvořáčkovou a PhDr. Jana Zelenku z Historického ústavu AV ČR v 34. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku, kde zalistujeme také dopisy královny Kunhuty a Přemysla Otakara II.
Kurtoazie a dvorská láska
Ideál je dokonalý ve všech směrech. Ideální rytíř tak musel nejen skvěle bojovat a oslňovat svoji krásou, ale zároveň se musel umět dvorně – tedy kurtoazně – chovat. Jak ostatně vyjádřil provensálský básník konce 12. století:
„Kurtoazie je, když to chcete vědět, takovéto povahy: kdo ví, jak správně mluvit a dobře se chovat a stane se tak oblíbeným a kdo se vyhýbá nepřístojnostem… Dvorský život se zrcadlí v oblečení, v pěkném přijetí. Dvornost se odráží v uctění i v uhlazené řeči. Dvornost se ukazuje v milé družnosti“
Zatímco kurtoazní chování najdeme popsáno v písemných pramenech už ve 12. století, s termínem dvorská láska se v dávných listinách nesetkáme. Vznikl uměle jako pomůcka historiků. Ve vědecké literatuře objevíme amour courtois až v 19. století, ve studii Gastona Parise o Lancelotovi Chrétiena de Troyes.
Přesto různé podoby lásky vzbuzovaly otázky u řady středověkých básníků. Výmluvné je dílo Waltera von der Vogelweide:
„Poví mi někdo, co je vlastně láska?
vím o ní jen část,
a tak rád vědět bych chtěl víc,
neboť už v ní nechci chybovat
zlepšil bych se v ní skrz to,
Co činí tak bolestně.
Minne je přeci láskou, když je naplněná.
Když bolest přináší, je jen jednostranná
a není pravou láskou
takové pak nevím, jak se zavděčit.“
Dvorská láska má vlastní prostor a pravidla, která musí milující ovládat. Zajímavým materiálem pro studia středověké lásky nabízí latinský traktát De amore od Andrease, kaplana krále Filipa II. Augusta, který popisuje formy lásky. Jeho práce čítá tři knihy, kdy první dvě zahrnují výklad toho, jak lásky dosáhnout a jak si ji udržet. Druhá kniha dokonce končí vyjmenováním 31 pravidel lásky. Třetí Andreasova kniha pak vysvětluje, proč je lepší se lásky raději zdržet.
Připojit můžeme také konkrétní příklady z 31 pravidel:
Láska je buď rostoucí nebo upadající.
Jednotlivec nemůže být vázaný na dvě lásky.
Nová láska zahání starou lásku.
Pravá láska nikdy netouží po objetí jiného než toho, koho miluje.
Láska zřídka trvá když je odhalena.
Pokud láska opadá, rychle opouští a zřídka se objeví.
Pravá láska je trvalá posednost milovaným.
Láska vstoupila do středověké literatury v bezpočtu forem. Od nedostižné lásky, přes loučení milenců až po lásku smrtelníka k nadpřirozené víle. Andreas Capellanus ve svém díle na stupeň nejvyšší vyzdvihuje tzv. čistou lásku – amor purus – tedy lásku platonickou, nenaplněnou. Nejníže pak stojí tzv. láska tělesná – amor mixtus. Pochopitelně básníky mnohem více zajímala v dílech láska čistá. Okouzlit se jí nechal také český král Václav II., který v jedné ze svých Písní, v překladu Sylvie Stavovské, vypověděl:
„Láska ji za mnou posílá… je krásná jemná žena…veliká radost sebou nese trápení a na tom se nic nezmění, má láska je mé vězení…a tak jí sloužím, vznešeně…a díky této milosti jsem štasten, na tom nedosti.“
V jiné písni se můžeme dočíst:
„To léno lásky darů dar, kdo upíše se růžím, roznemůže se láskou, bude její obětí.“
Bez zajímavosti nejsou ani dopisy královny Kunhuty adresované králi Přemyslovi Otakarovi II. I když nejde o dopisy v pravém slova smyslu.
Příště
Dvorské lásce zasvětíme také příští pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku, které si můžete poslechnout v Zrcadle s premiérou 10. září 2010. Mimo jiné se s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR zaměříme na střet literárního a reálného světa. Navíc se začneme věnovat také zábavám dvorské společnosti. Budeme tančit a také se necháme rozesmát taškařicemi kejklířů a šašků.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
