Dva kandidáti

Jako výsledek mu vyšlo, že ti, kteří jsou v politice dlouho a obrnili se sebejistotou, odpovídají z více než padesáti procent nepřesně nebo na něco jiného, než byli tázáni či útočí na novináře za to, že jim pokládají nevhodné otázky.

Naopak ti, co do velké politiky vstupují, se vyjadřují jasněji, otázkám se nevyhýbají a na novináře neútočí.

Výsledek Mertenova průzkumu potvrzuje i pohled na rozhovory našich současných dvou kandidátů na prezidenta. Pro potřeby tohoto komentáře srovnejme první rozhovor Václava Klause, v kterém se oznamuje kandidatura na prezidenta v Mladé frontě Dnes dvaadvacátého října minulého roku a rozhovor Jana Sokola z patnáctého února tohoto roku.

Reakce Václava Klause na otázku, proč najednou změnil názor na způsob volby prezidenta a požaduje přímou volbu, je jednoznačná. Dotázaný se začne vykrucovat a říká, cituji: "Silnou roli jsem nehrál, to je spíše následná reakce ODS". Dále pak vyčítá novinářům i politikům, že nefér způsobem citují z jeho článku v Lidových novinách Přímá volba prezidenta jako program pro naši zemi?

Když mu novináři připomenou, že i místopředseda ODS Zahradil říká, že prosazování přímé volby je účelové, Klaus odpoví: "Pan Zahradil to interpretuje způsobem pro mě úsměvným". A o kousek dál říká: "Neprovedl jsem žádné fatální bránění se tomuto posunu v názoru ODS". Jinými slovy změnu v taktice přehrávat tehdy Václav Klaus jednoznačně na svou politickou stranu, tedy taktizoval.

Stejně, jako když se ho zeptali, jak by se zachoval, kdyby se na něj obrátila o pomoc žena, která o všechno přišla o povodních. Místo odpovědi na konkrétní otázku líčí příběh, jak jako jediný politik pomohl jiné ženě, která byla v nouzi. Navíc otázku použije k tomu, aby zaútočil na činnost nadací, jako je Vize 97 a Člověk v tísni. Cituji: "Nejsem si jist, kam ty peníze jdou. Kolik spolyká ta instituce samotná". Ač musí vědět, že tyto nadace jsou pod přísným auditem.

O svých tehdejších protikandidátech pánech Motejlovi a Pithartovi se Václav Klaus vyjadřuje vlastně až s despektem jako o lidech, kteří po sobě nezanechali žádné výrazné stopy a o jejichž názorech vůbec nic neví. A Václav Havel je zase ten, který, cituji, "stoprocentně" může za to, že s ním vázla komunikace.

Budeme-li posuzovat stejným rastrem rozhovor s Janem Sokolem, nenajdeme v něm jedinou vyhýbavou odpověď ani útok na jiné osoby, kandidáty či instituce. Odpovídá uměřeně, soustředěně, netaktizuje a to i v případě, že se ho ptají třeba na podporu komunistů.

Novináři se ho zeptali: chcete říci, že byste o podporu komunistů neusiloval? Sokol odpovídá: "Ne, řekl jsem, že bude s komunistickými poslanci jednat, ale nemohu dělat žádné tajné obchody". A o kousek dál dodává: "Za mne s komunisty nikdo nevyjednává, nikoho jsem tím nepověřil. Já mohu nabízet otevřenost, ochotu vyslechnout názor, přijít na pozvání do jejich klubu v parlamentu".

Když se Jana Sokola zeptali: Scházíte se sám s politiky? Odpovídá: "Zatím ne. Teď možná se s nějakými lidmi sejdu. Velmi nerad bych s nějakými lidmi jednal za zavřenými dveřmi. Chtěl by ch se ušetřit spekulací a pomluv, co jsem kde slíbil".

A podobně jasně se kandidát na prezidenta Sokol vyjádřil i k otázce sudetských Němců. Redakce se ho zeptala: Pro mnoho sociálních demokratů budou problémem vaše názory na sudetské Němce. Jak jim je budete vysvětlovat?

Jeho odpověď zněla: "Stačí se zbavit určitých pomluv a vytržení z kontextů. V žádném případě nepřichází v úvahu ohrožení majetkových práv českých občanů. Ale zároveň se máme jasně distancovat od toho, co se prostě obhajovat nedá. Násilné vysídlení bylo jen dalším krokem válečného násilí, které bylo jistě mnohem strašnější a my jsme ho nevyprovokovali. Ale víte, fakticky jde o jednu věc. O sebevědomý postoj vůči Němcům. Špatného svědomí se zbavíte jen tak, že si přiznáte, co jste udělal".

To, co oba kandidáty, kteří se mají utkat ve třetí volbě prezidenta dvacátého osmého února v Praze na Hradě ve Španělském sále zásadně odlišuje, je jazyk. Zatímco Klaus mluví řečí politika, který se stále vůči něčemu vymezuje a od něčeho distancuje a snaží se všem vnutit, že je nejlepší. Sokol mluví jako homo politicus, tedy člověk politický, který své názory jen upřesňuje a nechává na ostatních, ať si vyberou. Snaží se být pravdivý.

Ale bohužel, jak napsal Ernst Gellner: "Pravda je na společenském řádu a politických stranách nezávislá a neslouží nikomu". To je právě ta potíž, s kterou musí Jan Sokol bojovat.