Dostál chce "dostat" Kinského

2. červenec 2003

Ano, jistě. Je léto. Je také to, čemu se říká "okurková sezóna". Žraloci na Jadranu opět pomalu začínají požírat české učitelky, v polích se budou objevovat podivná pravidelná znamení vyválená do obilí a na UFO-uny začne zase věřit o něco víc lidí, kteří jinak nevěří ničemu, včetně svých politiků.

A přesně do tohoto období, do tohoto novinářského ne-času, chudého na opravdové informace, vtrhnul ministr kultury Pavel Dostál, když ("qui bono?", aneb kdo z toho má mít prospěch?) zahájil, či spíše rozvířil rozruch kolem příslušníka známého šlechtického rodu Františka Oldřicha Kinského. Před nedávnem (rozhodnutím soudu) vyhrál Kinský několik dílčích sporů o navrácení rodového majetku.

Právní pozadí (doporučuji si zapamatovat výraz "právní") celého případu je dost komplikované. Majetek byl po válce zkonfiskován na základě některých z tzv. "Benešových dekretů". Všichni už v mezičase pochopili, že v poválečné atmosféře často předcházela samotná konfiskace následným zákonným normám. To by ovšem bylo (v úvozovkách) "to nejmenší". Majetek byl tehdy zabaven otci pana Františka Oldřicha Kinského. Otec byl členem NSDAP, česky "nacista". Jenže - otec pana Kinského zemřel v roce 1938 a majetek, který mu byl (jako mrtvole) zabaven v roce 1945 mu nejen fyzicky, ale ani právně nepatřil.

Neboť - prapředek dnešního pana Kinského svěřil před drahným časem majetek tzv. "institutu svěřeneckého náhradnictví" a odkázal ho svému, ještě nenarozenému, potomkovi. Potomek byl v době poválečné konfiskace majetku dítě, majetek mu formálně nepatřil a nepatřil ani jeho, v době konfiskace již zesnulému, otci.

František Oldřich Kinský tedy nežádá, jak by to podle zrychlených reakcí části politické scény mohlo vypadat, o revizi některých Benešových dekretů, nýbrž o navrácení majetku.

V takový právně zapeklitý okamžik nastupují soudy, aby posoudily, nakolik je žádost pana Kinského o navrácení rodového majetku, či jeho součástí, oprávněná. A hleďme! Soudy rozhodují! V poslední době několikrát ve prospěch pana Kinského, tedy - o navrácení majetku.

A hleďme, co se nestane! Politik, ministr vlády dokonce, najednou sbubnuje do Poslanecké sněmovny schůzku politických představitelů o tom, jak v budoucnosti ubránit Benešovy dekrety před nějakým jejich prolamováním, či zpochybňováním. Ministr Dostál se vyjádřil v tom smyslu, že sice nechce v žádném případě zpochybňovat nezávislou justici, ale na straně druhé je prý nutné zvážit, zda není zapotřebí novelizovat restituční legislativu.

Nejsem právník - proto si myslím, že by se případem měli zabývat lidé práva. Což oni sice dělají, ale nějakým - mně nepochopitelným způsobem - se do toho vprsuje politika.

Ve chvíli, kdy se kolem celé kauzy začíná vířit politický vzduch, běžně jinak prosycený špatně skrývaným špatným svědomím z toho, jak si domácí politická scéna neumí poradit s poválečnými chybami v chování státu a jednotlivců vůči - řekněme - poraženým, a už vůbec si neví rady, jaké zaujmout stanovisko k nějakým případným nápravám oněch chyb - v takové chvíli mám pocit, že se směšují úplně neslučitelné věci a nevím proč.

Co je politikům do soudního rozhodnutí ve velice specifické kauze? Jde jim o celkovou udržitelnost tzv. "Benešových dekretů", což je úplně jiná a též hodně speciální právní problematika, nebo jen o to, že pan Kinský si při různých svých sporech a za velice specifických okolností nárokuje rodový majetek v hodnotě nějakých 40 miliard korun? A co asi tak příšerného by se stalo, kdyby stát tento majetek (na základě právoplatného soudního rozhodnutí) musel vrátit? Státu by se stalo tak nanejvýš to, že by tento majetek, o který je spořeno, nemohl rychle prodat sám.

Stát, na druhé straně, by mohl zkusit zavzpomínat, kdy naposledy nějaký potomek proslulého šlechtického rodu svůj vlastní majetek tak zdevastoval, prošustroval a odejmul zcela ze sféry obecnějšího prospěchu, jako to stát provedl v desítkách či stovkách zcela novodobých případů se stamiliardovými ztrátami pro celou společnost.

Nebo, že by cesta k nápravě zdevastované státní kasy měla vést přes zaumné ne-vracení majetku, neoprávněně kdysi zabaveného státem? Že by se pak jeho prodejem zaplatilo to, co stát v posledním desetiletí nechal pod svým dohledem rozkrást a co teď v kase chybí? To už by se rovnou mohl přijmout zákon (je k tomu zapotřebí jen sto a jeden hlas), přikazující každému občanovi, staršímu osmnácti let, aby měsíčně ne dostal, ale zaplatil státu nějaké čtyři tisíce korun.

To se pak, panečku, státní finance napravily!

A proč nepřijmout podobný zákon, zabavující soukromý majetek ve prospěch chudinky státu? Jo, aha - pardon - to už tady bylo.

autor: Martin Schulz
Spustit audio