Dopis třetí: Mořeplavcem v brakických vodách

Už třetí týden jsem v Balikpapanském zálivu a pustil jsem se do sčítání opic kahau nosatých v pobřežních mangrovech. První, s čím jsem začal, bylo hledání nového asistenta. Moji předchozí asistenti byli zvyklí na práci v pralese a já teď potřebuji někoho, s kým můžu vyjet na moře. Toho byl před dvěma lety schopen jenom Ulir, jenže ten byl po měsíci pádlování na malé pramici napůl mrtvý, což říkal ještě před tím, než onemocněl malárií.

Nový pomocník

Tentokrát jsem tedy hledal někoho z rybářských vesnic na pobřeží zálivu. Manželka jiného z mých bývalých asistentů Nona z jedné takové vesnice pocházela, a protože Nono už má dobrou představu o tom, co práce se mnou obnáší, obrátil jsem se na něj. Touhle cestou jsem se nakonec dobral k Alimu.

Výhodné partnerství

Je to vesničan v mém věku a i když už má ženu a tři děti (jak se na Indonézana v mém věku sluší), je ještě v plné síle, kterou bude v mangrovech potřebovat. Brzy se sice ukázalo že se, oproti mým bývalým dvacetiletým asistentům, ve svých Kristových letech mnoho nových věcí nenaučí, takže například sběr dat zůstal jenom na mě, ale zato se vyzná v lodích a hlavně v těch s motorem, což je pro změnu nová věc, které už se asi nenaučím já...

Vlastně se docela dobře doplňujeme i v jiných věcech: já znám skoro všechny řeky v zálivu, Ali má zase známe mezi rybáři ve vesnicích a ví, kde co koupit a nakolik lze srazit cenu, já pak tu cenu usmlouvám, případně srazím ještě o něco níž.

Plovoucí společenství

Aliho hodně typická vlastnost je naprostá úslužnost, která mi na jedné straně skoro až leze na nervy, ale která je na straně druhé pro práci se mnou v mangrovech nutná - řekl bych, že mi Nono dohodil Aliho právě proto. Je to zkrátka člověk, který moc nepřemýšlí a dělá to, co se mu řekne. A moc přitom nenamluví, i když v tomhle směru ho plně zastane jeho čiperná žena Isa, která s námi prozatím taky jezdí (i ze dvěma ze tří dětí) a vaří nám.

Isa tím tak trochu nahradila Nona v roli procvičovatele mojí indonéštiny, protože Ali sice taky jinak než indonésky neumí, ale z toho mála co namluví si toho moc neprocvičím.

Umíte pádlovat?

Jeden z prvních úkolů, který ode mě Ali dostal bylo naučit mě pořádně pádlovat. Tady se zrovna jeho úslužnost ukázala být dost na obtíž. Jak jako před dvěma lety Ulir, ani Ali si nedovolil komentovat, že něco dělám špatně. Veškerá jeho pedagogická dovednost, pokud jde o pádlování, se omezila na konstatování, že mi to jde líp než včera. Takže jsem byl jedině rád za letošní instruktážní plavbu po Ohři a Vltavě, kterou jsem absolvoval ještě před odjezdem do Indonésie. Zbytek pádlovacích dovedností jsem musel dohnat metodou pokusu a omylu při několikadenním intenzivním tréninku na řece Wain.

Loď nebo ponorka?

Když už jsem tedy měl asistenta, byla další věc v pořadí sehnat loď. Z předloňska už jsem malou pramičku měl, jenže jsem udělal chybu, když jsem ji dal do opatrování jednomu z místních. Dle stavu dřeva ji vytáhnul z vody v den mého příjezdu, aby ji vypucoval jak to nevíc půjde v marné naději, že snad hloupý "Zápaďan" nepozná, že několik posledních měsíců ležela potopená pod vodou.

Nezbylo mi tedy než si dát postavit loď jinou, o něco větší, s tím, že ta předchozí byla stejně moc malá na to, abychom mohli přejíždět po moři z řeky do řeky. I v tomhle jsem se nakonec obrátil na Nonovu rodinu a novou loďku jsem si nakonec nechal postavit u jeho tchána. Jenže v Indonésii, jak se říká gumový (natahovací) čas a jak dny plynuly, loď nebyla a nebyla.

Kdy bude nová loď?

Prozatím jsme si s Alim půjčovali jinou pramici, která ale nemá motor, takže jsme byli odkázáni výhradně na pádla a vlastní síly. Nějakou dobu to šlo a trochu mi při tom alespoň zesílily ruce, ve kterých jsem za poslední dva roky téměř nedržel nástroj, který by se nedal koupit v kancelářských potřebách.

Pak jsem ale jednou nechal Aliho, aby zpátky do vesnice pádloval sám, protože jsem chtěl zkusit dojít pěšky po vodovodních rourách. Ali se vrátil dlouho po mě a to v dost zbědovaném stavu. Z toho jsme usoudili, že dál už to asi s touhle loďkou nepůjde a že celé věci prospěje, když se přestěhujeme do domu Nonova tchána, budeme zatím používat jeho motorovou loď a průběžně ho budeme k práci pobízet.

Takže jsme se přesunuli z vesnice Sungai Wain do vesnice Kmpung Baru, kde bydlíme doteď. Moje pramice měla stále podobu prken položených vedle domu, takže jsme asi dobře udělali...

Jak spočítat kahau?

Opice kahau nosatý|foto: Petr Čolas

No a třetí věc, kterou bylo potřeba hned na začátku vyřešit, je najít vhodný způsob, jak kahau v zálivu sčítat. Chci nejdřív sečíst veškerou populaci, co tu žije, než si z ní pak vyberu jednu tlupu k detailnějšímu pozorování.

Hledat kahau v mangrovech je mnohem snazší než hledat jiné opice, které žijí v blízkém deštném pralese. Kahau totiž mají zvyk přespávat téměř každou noc na břehu velkých řek, kde není těžké je najít. Některá spací místa se dají dokonce odhadnou předem, protože jejich oblíbené spací a zároveň i potravní stromy r. Sonneratia jsou totiž na spacích místech viditelně zdecimované, počínaje částečným odlistěním a konče suchými mrtvými kmeny.

Spočítat opice na spacích stromech je ale horší než je jen najít, protože lidí se kahau přece jen bojí. Takže po našem příjezdu na stromech většinou dlouho nevydrží. Navíc na ně vylézají často až před soumrakem a slézají krátce po rozednění. Musíme tedy vstávat za tmy a řeky projíždíme dvakrát denně, brzy ráno a pozdě odpoledne. Zdá se ale, že na jeden malý říční systém nám stačí čtyři takové návštěvy (dva dny) k tomu, abychom došli k celkem dobrému odhadu počtu tlup a k celkovému součtu členů alespoň některých z nich. Říčních systémů tady máme celkem zhruba třicet, takže před sebou máme ještě dva až tři měsíce práce se sčítáním opic, než se v některém z nich nakonec usadíme.