Dopis šestý: Život na vodě
aneb Vánoce výzkumníka v mangrovech Balikpapanského zálivu.
Jednání na úřadech v Balikpapanu ohledně zostření ostrahy v mangrovech, přerušila série muslimských, křesťanských a novoročních svátků. Takže jsme s Alim vypravili naši loď a vrátili se ještě do mangrovu.
Tentokrát se pohybujeme docela daleko od města v odlehlejší části zálivu, která už nepatří Balikpapanu, ale sousednímu distriktu Penajamu. Je to dost unikátní území s vysokými mangrovy se silnými kmeny a s tlustými vzdušnými kořeny.
"Přátelštější" mangrovy
Spodní patro takových vzrostlých mangrovů je otevřené a za odlivu se tudy dá celkem slušně chodit. Mnohem příjemnější prostředí na pozorování opic, než jaké nabízí neproniknutelné mangrovové křoví na pobřeží Balikpapanu. Ráno je sem místy slyšet zpěv gibonů a volání hulmanů a v noci tu světélkování moře doplňují světlušky, které jsou usazené na listech mangrovníků ve velkých agregacích a světélkují tam synchronizovaným blikáním. Jsou to parádní efekty, které nám nahradily štědrovečerní vánoční stromeček.
Takový normální podvečer
Za několik minulých týdnů mapování populace kahau v Balikpapanském zálivu jsme si už s Alim zaběhali celkem pravidelnou rutinu. Začínáme odpoledním sčítáním opic na spacích stromech na březích řek, mezi pátou a půl sedmou večer. Končíme ve chvíli, kdy se setmí natolik, že už na zvířata není vidět. Pak zakotvíme někde uprostřed řeky nebo při pobřeží moře, pokud možno ve skrytu před komáry, krokodýly a projíždějícími neosvětlenými loděmi. Na palubě postavíme dva stany. Pro mě na přídi a pro Aliho na zádi. V tu chvíli jsem celkem neschopen dalšího použití, protože ve vzniklém stísněném prostoru se se svými rozměry a bolavými koleny (jedno po operaci a druhé zřejmě před operací) stěží pohnu. Takže si většinou vytáhnu nějaké čtení nebo psaní zatímco Ali vaří. Strava je dost monotónní, dvakrát týdně rýže, čínské nudle a vejce. Začínám už tyhle potraviny nenávidět, jenže skoro žádné jiné jídlo na vyprahlé palubě dlouho nevydrží.
Nocleh na houpací lodi je fajn (Ali je jiného názoru), i když se celou noc musíme nechat rušit rozsvícenou lampou, abychom se vyhnuli srážce s jinou lodí, třeba dřevaři, kteří v noci sváží nakradené dřevo (právě tak se zabil první manžel Aliho ženy Isy). Občas nám noc zpestří tropický liják, ale i když naše stany nejsou nijak zvlášť nepromokavé, většinou zůstáváme víceméně sušší, dokonce i když nám jednou vítr oba stany zbořil. I deštivá noc je na lodi docela příjemná (Ali je jiného názoru).
Takové průměrné ráno
Ráno vstávám ve čtvrt na šest a nějakým šetrným způsobem se snažím zprovoznit i Aliho. K tomu většinou stačí trochu rámusit při bourání stanu a vylévání vody z lodi. Před rozedněním vyplouváme na řeku a pokračujeme ve sčítání kahau po dobu, kdy jsou ještě na svých spacích stromech.
Po osmé hodině pak vybereme nějaké příjemné stinné místo k zakotvení a Ali uvaří snídani (rýži, nudle a vejce). Pak máme skoro celý den volno, které trávíme porůznu čtením, psaním, pospáváním a krátkými procházkami (spíš "prolézkami") v mangrovech a dost často také dokumentací nejrůznějších poškození mangrovů, na které jsme narazili během sčítání opic. Počínaje těžbou dřeva a konče zakládáním rybníku. Odpoledne se celý cyklus začíná opakovat znova a tak to jde několik dnů v kuse.
Trnitou cestou výzkumu
Já si práci na lodi v mangrovech jaksepatří užívám, ale Ali ji spíš jen přežívá. Ve své úslužnosti, která mě občas štve, nikdy neremcá a až otrocky se podřizuje mému despotickému vedení, přitom i nadále zůstává příjemným společníkem.
Ale čím dál tím strnulejší výraz v jeho obličeji a kruhy pod jeho očima mluví za něj. Dostáváme se do těžko řešitelné situace, protože Ali na jedné straně nechce přijít o tuhle práci (přece jenom je to příležitost, která se nenabízí denně) a ani já nechci přijít o tak oddaného asistenta (není snadné najít lepšího). Je ale očividné, že dřív nebo později budu muset Aliho propustit. Takže jsem ho nakonec poslal domů alespoň na dovolenou a začal jsem hledat druhého asistenta mezi místními rybáři.
