Dopis devátý: Kde bude stát základna?
O tom, co všechno obnášelo hledání místa pro základnu, kolem které bude probíhat podrobnější výzkum kahau nosatých.
Ze shánění nového asistenta už jsem začínal být zoufalý, skoro po třech měsících jsem měl pořád jen oddaného, ale čím dál zničenějšího Aliho, kterému navíc práce v mangrovech prostě nesedí. Přitom nejslibnějšího kandidáta jsem měl celou dobu přímo před nosem. Bydlel naproti Marjuniho domu, kde bydlím, když jsem v Balikpapanu.
Nadějný kandidát
V protějším domku (spíš chatrči) bydlí Aliho švagr Bedul, Marjuniho pravá ruka. Nešlo si nevšimnout, že jakmile se ve vesnici něco vyrábí (třeba moje pramice), spravuje (třeba můj motor) nebo zachraňuje (třeba když Marjuniho loď při bouřce na moři ztroskotala a tři lidi se tam málem utopili), Bedul je u toho, Moc toho nenamluví, ale práce je většinou na něm.
Bedul před léty pracoval i pro Gaby. Jak při hašení lesního požáru a podzemních požárů uhelných slojí, tak při zavádění železných tyčí do stromů. (O ně si pak ilegální dřevorubci ničili motorové pily.)
Záměna jmen
Vesničané ze Sungai Wainu mi ho doporučovali od začátku. Ale protože tam Bedul používá jménu Lalun, netušil jsem, že jde o mého souseda. Dnes má Bedul práci nepříliš oblíbenou, ale zato velmi bohulibou a po zásluze výnosnou - sbírá na skládce nebo v bahně špinavých řek u vesnice staré železo.
Výnosné zaměstnání
Přinutil se k tomu poté, co si vzal rozvedenou matku s osmiletým synem a narodila se jim ještě dcera. Dneska mu ale sběr železa přes den (a rybaření na moři v noci) vynese více než 300 dolarů měsíčně, což je asi dvacetkrát víc, než bych mu mohl platit já.
Navíc jsem mu nabízel práci, kterou teď má jeho jinak nezaměstnaný švagr Ali a takovou nabídku prostě Indonésan nepřijme. Trvalo mi hodně dlouho ho přesvědčit, aby práci asistenta vzal. Doteď jen dvakrát nezávazně vystřídal utahaného a zmoženého Aliho, ale práce ho hned nadchla a vydrželo mu to až doteď.
Je znát, že už má s prací na moři i v lese spoustu zkušeností a že se učil pod tím nejlepším vedením (na moři Marjuni, v lese Gaby). A pro mě je docela příjemná změna být na lodi s někým, koho všechno baví a zajímá, ne s někým, kdo tam trpí.
Výhodný kompromis
Nakonec jsme se domluvili na kompromisu. Bedul u mě zůstává prozatím jen na dva měsíce a bude se každý týden střídat s Alim. Navíc jsem oběma dvěma zvýšil plat na 10 dolarů na den. Ve volném čase pak Ali doma regeneruje síly a Bedul sbírá staré železo.
Kolik kahau žije v zálivu?
Průzkum kahau se mezitím dostává do další fáze. Sčítáním opic v Balikpapanském zálivu jsme strávili víc než dva měsíce. Zvládli jsme za tu dobu projet asi 15 z 36 říčních systémů, které do zálivu ústí. Z plochy mangrovů ve všech systémech (včetně toho ze satelitního snímku) jsme došli k celkem realistickému odhadu 1400 opic v celém zálivu. Tento výsledek docela dobře shoduje i s předloňským odhadem (více než 1000 opic), který jsem udělal na základě pilotního průzkumu na čtyřech řekách.
Výsledek je velmi optimistický, protože dokládá, že Balikpapanský záliv je jedním z center výskytu kahau. Jedná se o jeden z šesti nejvyšších odhadů populační velikosti kahau nosatých na celém Borneu a může představovat až 5 % jejich celkové světové populace. Data ze sčítání jsme potřebovali mimo jiné pro posílení naší lobby - tenhle účel, zdá se, splňují.
Cílem sčítání kahau ale nebylo jenom zjistit, kolik opic v zálivu žije, ale také zdokumentovat stav jejich biotopů a ohniska aktuálních hrozeb a najít optimální místo, kde se usadit a začít jejich dlouhodobější výzkum.
Ideální základna
S posledním bodem to bylo poměrně těžké. Hledali jsme místo, kde by se dal postavit tábor (na suché půdě, ideálně s přístupem ke sladké vodě), kde není moc krokodýlů, ale kde je dost kahau, kde jsou mangrovy dostatečně rozsáhlé a nepoškozené a odkud je relativně snadný přístup do nejbližší vesnice.
Realita byla jiná
První možností bylo místo na řece Baruangin. Marjuni mě upozornil na vesničana, který si tu založil zahradu. Chtěl jsem se za ním hned vypravit, abych mu taktně naznačil, že v této oblasti by neměl hospodařit. Brzy jsem ale zjistil, že to byla nejcitlivěji založená zahrada, kterou jsem kdy v lese viděl a která do krajiny skutečně zapadala.
Když jsme si zahradu procházeli, brzy se objevili dva agresivní psi a s nimi i drobný seschlý stařík, který se na nás zlostně vytasil s tím, že pokud jsem z nějakého podniku, tak že to tu patří jemu a že nás tu nechce.
První pokus
Na mě si ani zdaleka netroufnul tak jako na Bedula. Na mě naopak zapůsobila staříkova nevraživost vůči pronikání natolik, že jsem mu navrhnul, zda bychom u něj nemohli strávit zbytek roku.
To se mu zalíbilo. O poznání zpříjemněl a hned nás pozval do svého, velmi pěkně udržovaného domku s okrasnou zahrádkou a několika rybníčky kolem. Představil se jako Kai (Děda) a že prý je mu 105 let a už 50 let tu žije sám.
Na ústupu před černou magií
Chtěli jsme hned zůstat přes noc, ale Bedul mě přemluvil, abychom přenocovali na moři na lodi jako obvykle. Odůvodňoval to přílivem a odlivem. Až na moři se přiznal, že mě prostě jen potřeboval vylákat pryč, aby mi vysvětlil, že Děda ovládá černou magii a že domek pro nás není bezpečný.
Navíc tu prý děda nežije sám, ale s manželkou, která je neviditelná. Jak jinak by totiž dokázal udržovat tak pěkný dům a zahrádku?! Nikoho jiného tu prý nechce a pokud by nás neočaroval, mohl by nám prostě jednoho dne vrazit kudlu do zad.
Bedula rozhodně muselo potěšit, když jsme příští den na řece Baruangin při sčítání kahau došli k závěru, že tu není dost opic na to, aby byla nová stanice založena právě tady.
Druhý pokus
Další alternativa byla hlouběji v zálivu, v místech, kde jsou mangrovy nejrozsáhlejší, nejstarší a nejfajnovější. Stromy tu dosahují nějakých 30 metrů a půda už je zpevněná natolik, že se v bahně pohybuji, aniž bych se do něj bořil. Navíc odsud není daleko do dvou vesnic, Maridanu a Pemaluanu.
Horší to bylo s místem k táboření, protože mangrovy jsou natolik rozsáhlé, že je tu nedostatek pevné půdy, na které by se dal postavit stan. Sladká voda tu není vůbec, tu budeme muset vozit v barelech nebo chytat při dešti.
Pevnou půdu jsme nakonec našli v místě, kde dřív byla pila. Na vybrané místo jsme vyrazili s Alim i Bedulem a jejich bratrancem Dalem. První, co nás tu uvítalo, byl krokodýl, který elegantně sklouznul do řeky kousek od našeho přístaviště.
Na ústupu před dalšími okolnostmi
V první chvíli jsem zaplesal, bylo to zatím moje nejlepší pozorování krokodýla v zálivu, ale při pohledu na Aliho zkamenělý obličej mi došlo, že by to mohl být problém. Další problém, se kterým Ali s Bedulem nepočítali, byl ten, že jsem jim zakázal pokácet jakýkoli živý stromek kromě invazní akácie.
Z Bedulova výrazu ve tváři bylo vidět, že to považuje za blbost a kdyby si troufnul, vynadá mi do zelenáčů. Očividně ho ale překvapilo, když se ukázalo, že to jde a není to zase tak těžké, protože mrtvého dřeva a akácií bylo kolem dost. Kemp jsme tedy postavili. Ráno jsme ovšem zjistili, že se naše loď potopila. Břeh tu byl moc strmý, a loď se na něm za odlivu naklonila tolik, že při přílivu natekla voda dovnitř. Loď jsme vylovili kousek od místa, kde včera odpočíval krokodýl... Motor naštěstí fungoval.
Začali jsme tedy kotvit uprostřed řeky a k lodi jsme přijížděli na pramičce. Kemp se zdál vyhovující, dokud po několika dnech nezačala Aliho svědit kůže a mě bolet oči. Příčinou byl pravděpodobně prach z odpadu z pily, na kterém jsme se usadili. Navíc se ukázalo, že půda plná kusů dřeva je hořlavá. Táborovým ohněm se nám podařilo založit podzemní požár, ke kterému jsme se museli prokopat, abychom ho uhasili. Takže se znovu stěhujeme.
Do třetice...
Při sčítání kahau před několika týdny jsem poblíž našeho tábořiště objevil malou chatku. Od náčelníka Pemaluanu jsem už věděl, že patří jednomu členovi místní samosprávy, který si chtěl na malém ostrůvku v mangrovech založit zahradu. Nepovedlo se, semenáčky tu nerostly, ale malá dřevěná chatka tam po něm zůstala. Obývala ji jen kolonie kaloňů. Sešel jsem se se synem majitele a ten souhlasil s tím, že se tam můžeme nastěhovat. Zatím se zdá, že tohle třetí místo už by mohlo být definitivní.
