Dominik Duka bude pražským arcibiskupem

V sobotu Vatikán ukončil spekulace a oznámil, že nástupcem kardinála Miloslava Vlka se stane Dominik Duka, doposud královéhradecký biskup. Média byla okamžitě plná základních informací, takže ti, kdo ho neznali, se dozvěděli, že za komunistického režimu byl Duka v nemilosti, působil v takzvané podzemní církvi, pár let po nástupu normalizace ztratil "státní souhlas" a patnáct let pracoval jako kreslič v plzeňské Škodovce, začátkem 80. let se pak dostal do vězení za to, že udržoval kontakty se zahraničím, šířil samizdaty a organizoval tajná studia dominikánů.

Ve vězení seděl s tehdejším disidentem Václavem Havlem, který vloni v listopadu (když se představovala právě vycházející Jeruzalémská Bible) zavzpomínal na ta léta. Psal tehdy dopisy manželce Olze, ze kterých vznikla posléze slavná kniha. A právě v "Dopisech Olze" je Dominik Duka nenápadně přítomen. Jak Václav Havel poznamenal, v Plzni na Borech vznikl malý kroužek vězňů, kterému tento dominikán dodával naději jednak svými teologickými výklady, ale také určitým klidem, který z něj vyzařoval. A protože Havel má schopnost a sklon důležité věci zobecňovat, zakončil větou: "vždy znovu jsem dospěl k názoru, že naděje je stavem ducha, že to není ani optimismus, ani pesimismus, ani prognostika, je to prostě jakási hlubinná jistota v člověku, že to všechno má jakýsi smysl. A ten, kdo toto cítí, je jakýmsi způsobem věřící, byť by to stokrát popíral".

Když nahlédneme do dějin církve, zjistíme, že vězení (a utrpení obecně) je jakýmsi prubířským kamenem křesťanské zvěsti. Platí to i pro jiná náboženství nebo sekulární hnutí, jež se dostanou do opozice vůči různým ideologiím, nicméně křesťanství je specifické už tím, že trpěl sám Ježíš a mnozí z jeho prvních následovníků podstoupili mučednickou smrt. Dominik Duka má tedy tento druh kvalifikace za sebou - a obstál s čistým štítem. Samo o sobě to ale ještě neznamená, že v roli pražského arcibiskupa si bude počínat moudře a úspěšně.

Média opakovaně zmiňovala i další aspekt, kterým je jeho povaha diplomata. Právě tomu se přičítají jisté naděje, hlavně až dojde na lámání chleba a Dominik Duka začne jednat se státem o navrácení církevního majetku. Dodejme, že ten byl komunisty kdysi ukraden a 40 let zadržován. Dodejme i to, že polistopadová politická reprezentace ho ani po neuvěřitelných dvaceti letech svobody nedokázala vrátit. Pro církve tím pádem trvá stav velice nepříjemný, protože v očích běžného člověka vypadají jako ti, kterým jde v první řadě o majetek.

Dominika Duku čekají navíc jednání o majetku v podmínkách krize a horentních deficitů, kdy se politici asi nebudou tvářit zrovna vstřícně. Dá se tedy očekávat, že zachová dohodu jednotlivých církví navzájem, která je mimochodem ze strany katolíků velkorysá a která je základním předpokladem jakéhokoliv úspěchu. Co bude ale těžší, to je onen obraz církve a křesťanství, který má být spojen s docela jinými věcmi, než s majetkem - což nastupující arcibiskup samozřejmě dobře ví.

Další velkou výzvou pro Dominika Duku se stane nepochybně právě tento obraz křesťanů (a speciálně katolíků) ve společnosti. Dominikáni vidí tradičně svoje poslání v intelektuální apologetice základů víry. Už dlouhá staletí se snaží co nejlépe komunikovat se společností, ne nadarmo se kdysi označovali jako řád žebravých kazatelů. Samotný Duka se cítí jako ryba ve vodě v prostředí studentů a lidí, se kterými může diskutovat, i kdyby to mělo být za onou vězeňskou mříží. V tomto směru bude pro českou společnost asi přínosem, i když v nové roli musí nejdřív pochopit, jak vlastně fungují média.

Česká společnost je vysoce sekulární, není ale duchovně uzavřená. Církve v ní nemají dobré jméno a běžní lidé nevidí velký smysl v organizované formě náboženství. Podobnou nechuť pociťují ale i k organizované formě politiky, což se projevuje například mimořádně nízkým počtem členů v jednotlivých partajích. Je tedy otázka, nakolik dokáže Dominik Duka interpretovat křesťanské ideály jazykem současného člověka. Jeho situace bude totiž přece jenom trochu jiná, než byla kdysi - v malém kroužku vězňů v Plzni na Borech. Ta základní potřeba, potřeba naděje, ta je ale nejspíš pořád stejná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .