Dohoda o předsednictví mezi vládou a opozicí zatím stále ve hvězdách

Předseda ČSSD Jiří Paroubek nicméně chce, aby dohoda byla podepsána do týdne. Je to jistě rozumné, když uvážíme, že potom v zásadě do Nového roku tradičně utichá politický život. A je pak možné tak trochu rozjímat, proč taková zásadní dohoda nebyla podepsána už dříve, kdy bylo ještě dosti času.

Odpověď asi nebude složitá, oběma stranám příliš není jasné, co by vlastně v takové dohodě mělo být. Shodnou se jistě na tom, že doba českého předsednictví Radě Evropské unie by neměla být vyplněna vnitropolitickými krizemi. Zcela jasné je, že by zřejmě v tomto čase neměla padat vláda, ani by jí neměla být vyslovována nedůvěra, protože to by vskutku nevypadalo dobře. Představa, že Evropské unii předsedá premiér a ministři v demisi, je odstrašující.

Co by tedy měla dělat opozice, je nad slunce jasnější. Čím ale k tomu má přispět vláda? Předseda ČSSD Jiří Paroubek už naznačil podmínky a nedá se říci, že by byly skromné. Prioritou je prý schválení Lisabonské smlouvy, je tedy třeba v nejsilnější vládní straně vyjasnit stanovisko k ní, protože ostatní politické strany, vyjma KSČM jsou také pro její schválení. Mohlo by se tak stát už na první schůzi Poslanecké sněmovny v příštím roce.

ČSSD také chce zahájit seriózní diskusi o přijetí eura, což je další citlivé téma pro nejsilnější vládní stranu ODS, ta zatím přijetí společné evropské měny když už ne přímo odmítá, pak aspoň hodlá co nejvíce odložit. Odborníci ČSSD by se dále měli podílet na zajišťování českého předsednictví a vláda by je měla informovat o chodu předsednictví a jednotlivých akcích.

Posledním tématem by pak mohly být změny ve vedení Poslanecké sněmovny, ČSSD by zřejmě mohla požadovat zvolení svého Jiřího Paroubka předsedou Poslanecké sněmovny a udržení svých předsednických křesel ve výborech. Je nanejvýš pravděpodobné, že tyto požadavky budou vzneseny, byť Paroubek zatím za prioritu považuje dohodu o předsednictví a pak teprve je prý podle něj možné jednat o dalších věcech. O personálních změnách ve vedení Sněmovny se prý zatím nehovořilo.

Je toho hodně, co požaduje ČSSD, ale jsou to, pravda, požadavky logické. Problém je pouze v tom, že vládní ODS právě tyto body považuje za neuralgické. Je možné se nad tím pozastavovat, její stanoviska k Lisabonské smlouvě i ke společné evropské měně ostatně v sobě mají více emocí než zdravého rozumu a její politikové kromě obecných frází o bruselské byrokracii neumějí příliš srozumitelné vysvětlit, čím jsou Lisabon a euro pro Českou republiku tak škodlivé.

Je tomu ale tak, proto je otázka, zda-li podmínky sociální demokracie nejsou pro ODS a především mnohé její zákonodárce za současné situace obtížně splnitelné. A tím i pro vedení této strany, protože by mohly znamenat další stranické pnutí.

Manévrovací prostor ČSSD přitom není nijak velký. Premiér a předseda ODS Mirek Topolánek je nyní v docela výhodné situaci, ve srovnání s tím, v jaké byl třeba před půl rokem. Jeho vláda je totiž nadále menšinová a velmi vratká, hraje pro něj ale čas a také to, že opozice proti jeho vládě je nadále nesourodá a neschopná nabídnout alternativu, protože pat dále trvá.

A za této situace se předsednictví nezadržitelné blíží a ČSSD zřejmě nakonec nezbude nic jiného, než ho vzít na vědomí a chovat se tomu přiměřeně. Těžko by si mohla dovolit ho překazit jen proto, že nebyly splněny jakési její podmínky. Pokud by se totiž třeba pokusila svrhnout Topolánkovu vládu v průběhu předsednictví, byla by to ona, na koho by padla ostuda.

A o tom, že dohoda možná není tak zcela na spadnutí, svědčí i to, že premiér Topolánek by do ní podle svých slov rád zahrnul i shodu na udržení zahraničních vojenských misí. Ty ovšem s českým předsednictví nijak nesouvisejí.

Recept na řešení této zapeklité situace by ale jako obvykle mohl být v politické kultuře. Kdyby se k ní české politické síly vrátily, nemusely být vůbec žádnou písemnou dohodu podepisovat. Stačila by jen základní odpovědnost na vnější prezentaci České republiky jako stabilizované země. Součástí takové stability je ostatně i to, že vláda jedná s opozicí nikoliv jako nepřátelským ležením, které je třeba bezprostředně zničit, ale jako se silou, která už po příštích volbách může současnou vládu vystřídat.

Z tohoto hlediska je vždy lepší hledat určitý kompromis, protože není dobré, kdyby se po každých volbách mělo znovu vše měnit. Platí to především o zahraniční politice země, ale také o všem ostatním.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .