Dohadování o rozpočtu připomíná arabský trh

Podobné způsoby si už dávno osvojili lidé z ministerstev, kteří mají za úkol vydolovat ze státní pokladny co nejvíce peněz pro svůj resort. Takže vezmou do ruky tužku a na papír zapisují jednu sumu za druhou. Když všechno sečtou, vynásobí výslednou částku třeba deseti. Výsledná cifra pak představuje požadavek, s jakým se šéf resortu obrátí na ministra financí.

„Právě tolik peněz potřebujeme na příští rok, jinak nemáme šanci na přežití,“ dušuje se při konkrétním jednání. Podobný rituál se každoročně opakuje. Pokaždé je návrh ministerstev seškrtán. Do jednotlivých resortů putuje méně peněz než ministři požadovali, přesto jejich úřady v klidu fungují dál.

Rok co rok se na nich v prosinci odehrává stejná scéna. „Zbyly nám nějaké peníze, musíme je rychle utratit. Za co je vydáme, to není tak důležité, hlavně, aby nám nějaké nezbyly. Jinak nám příště dají méně a to by byla škoda,“ upozorňují šéfy resortů na hrozící nebezpečí jejich podřízení, kteří mají na starost účetnictví. Ministři na to ochotně slyší a rok co rok se statečně bijí o to, aby jejich resort dostal minimálně stejný balík peněz jako vloni.

Takže zpráva o tom, že jednotlivé resorty požadují o několik miliard korun více než jim chce v návrhu rozpočtu na příští rok přisoudit ministerstvo financí, je stejně překvapivá, jako když arabský trhovec stanoví vyvolávací cenu, dejme tomu za kabelku, desetkrát vyšší než jaká by mohla být její hodnota.

Stejně jako trhovec, také ministři dopředu vědí, že požadované peníze neuvidí a že se spokojí s podstatně menší částkou. Nezkusit získat víc, byli by považováni v českých poměrech za hlupáky, stejně jako prodejce, který by na arabském trhu nabízel svoje zboží za nepřemrštěné ceny.

Takže také letos na podzim se bude odehrávat zdánlivé drama. Jednotliví ministři budou naříkat, že dostali málo peněz a že jejich resorty nebudou moci fungovat. Ministr financí naopak bude trvat na tom, že kde nic není ani smrt nebere, a bude jednotlivé resorty nutit snížit požadavky. Následovat bude dohoda a spokojenost obou stran, byť se obě budou na veřejnosti tvářit, že ustoupily víc než byly ochotny.

Ostatně nejlépe nadcházející vyjednávání charakterizuje výrok tiskové mluvčí ministerstva školství: „Máme připraveny různé varianty. Ale v prvním kole jednání budeme požadovat 16 miliard navíc. Jinak bychom nemohli dodržet slib o růstu mezd pedagogů. Chceme totiž v příštím roce zvýšit platový tarif o patnáct procent.“ Takže buďto dá peníze stát, nebo bude zodpovědný za nízké platy pedagogů.

Škoda, že neplatí jiná logika. Tedy uvažování o tom, zda náhodou někde není učitelů více než je potřeba a zda také některé školy nezejí prázdnotou. Tedy, zda by nebylo lepší nejdříve spočítat, kolik školských zařízení a pedagogů potřebujeme a pak až kalkulovat s tím, kde vzít na jejich provoz a platy peníze.

Podobně však uvažuje většina ministerstev a úřadů. Takže rok co rok jejich představitelé tvrdě atakují ministra financí, aby jim dal více peněz. A ten nakonec ve větší či menší míře jejich tlaku podlehne. Takže původní požadavky budou sice seškrtány, ale ne natolik, aby to jednotlivé úřady přimělo k zamyšlení nad způsobem svého fungování. Tedy k tomu, aby se zbavily úseků a lidí, které nepotřebují a aby kvalitně zaplatili zbylé úředníky.

Bylo by velkým překvapením, kdyby letos na podzim byl seškrtán rozpočet ministerstev natolik, že by musely změnit styl svojí práce. Poměry v české ekonomice totiž stále ještě připomínají turecké hospodářství a k tomu přece trhovecké dohadování patří stejně přirozeně jako k Sahaře písek.